Mám poměrně specifický vztah ke
sportu. Nebaví mě v žádné podobě a kdyby mi to moje tělesné
proporce umožňovaly, s radostí bych jakýkoli pohyb ignorovala.
Bohužel jsem se narodila s takovou genetickou výbavou, že jediné
možné řešení na usměrnění přetékajících špeků by v tom
případě bylo operativní zašití úst. Moje antipatie ke sportu
nevylepšuje ani skutečnost, že můj mozek jaksi nezvládá
zkoordinovat pohyb končetin. Takže místo toho, abych okouzlovala
všechny přihlížející ladným pohybem, mám co dělat, abych si
nezlámala kosti.
Vlastní zoufalost a pohybovou tupost,
dle mého názoru, výstižně ilustruje situace, kdy jsem se ve
dvaceti letech poprvé postavila na lyže (protože oba školní
lyžařské výcviky doprovázela obleva a místo brázdění
zasněžených svahů jsme se brodili rozbahněným terénem). Při
čekání na vlek jsem sama sebe vycukala k nepříčetnosti zíráním
na třímetrovou tabuli s výstražným upozorněním, že se na
talířek pomy nesmí sedat. Nabyla jsem tudíž (logicky!) dojmu, že
nahoru na svah je potřeba dostat se pouze za pomoci držení se tyče
a umělohmotný talířek slouží pouze pro případ nouze, když už
vám umdlí ruce.
S odhodlaným výrazem jsem se chytila
tyče a napjala všechny, momentálně přítomné, svaly. Talířek
pomy asi tak třicet centimetrů pod zadkem. Zpočátku jsem na sebe
byla velmi hrdá, jak pěkně jsem ten oříšek rozlouskla a
neztrapnila se tím, abych se umělohmotného disku byť jen dotkla.
V půli kopce mě ale už brněly ruce od zápěstí až k ramenům a
do prstů jsem dostávala křeče. „Jak to, proboha, můžou vyjet
děti?“ přemítala jsem hořce. Bylo mi víc než jasné, že
lyžování rozhodně nebude sportem pro mě, protože pouze za
pomoci rukou se zkrátka do prudkého svahu dvakrát po sobě vyvézt
nedokážu. Naštěstí mě někdo nahoře upozornil, že je dovoleno
nechat se pomou nahoru vytáhnout a nemusí si u toho člověk nutně
vykloubit ramena. Nicméně zbytek dne se nesl ve znamení zcela
zbytečných poznámek a rádobyvtípků na výši mého intelektu a
smyslu pro praktičnost.
Pak jsem otěhotněla a břicho mi
poměrně výrazným způsobem začalo předbíhat prsa, což by
tolik nevadilo ve stavu těhotenství, ale když tento stav setrvává
i po porodu, stává se z toho dost tristní záležitost. Tak do
mého života vstoupil běh, spinning a další lekce kolektivního
sportování. Trpěla jsem příšerně. Těžko rozhodnout, jestli
mě při hromadném běhání na pásu víc iritovalo to, že mi
téměř kolabují plíce, nebo namakaný, odporně pozitivní,
instruktor, který celou hodinu jásavě vykřikoval, že teď si
posvítíme na ty „stehýnka, zadečky a bříšínka.“ S velikou
chutičkou bych mu některou z těch tělesných částiček
amputovala takovým malým hezkým skalpílkem.
A to jsem ještě netušila, co nastane
za pár měsíců. Ve stejném okamžiku, kdy udělal první krok,
zavrhl Kuba chůzi jako naprosto zbytečnou aktivitu a začal
okamžitě běhat. Ač je to zcela nečekané, i tak mrňavé dítě
dokáže vyvinout mnohem větší rychlost než králík. Vzhledem k
počtu raketových startů a sprintů, které jsem musela absolvovat
v situacích, kdy se dítě hotovilo vrhnout se pod auto/ze srázu/na
cizího psa/pod nohy nemohoucího a nerudného důchodce, jsem
vyhodnotila další běhání jako zbytečné. V období, kdy jsem ho
navíc musela stíhat na odrážedle, a pachtila se za ním s
propocenými koláči v podpaží a srdečním tepem blížícím se
k infarktu, jsem byla přesvědčená, že větší ránu moje
sportovní sebevědomí už dostat nemůže. Kdybych za každé své
naivní přesvědčení dostala pětikorunu, už dávno máme
hypotéku splacenou.
Kuba totiž ve své genetické výbavě
vydoloval vášeň pro kolo. Ráda bych zdůraznila, že po mě to
tedy nemá. Jen málokterý pohyb mě odpuzuje tak jako jízda na
kole, o které se domnívám, že jde o obrovské úsilí s
minimálním efektem, korunovaným rozbolavěným zadkem. Navíc mi
cyklistické oblečení katastrofálně nesluší a vypadám v něm
jako debil. Proto považuji za výsměch osudu a mě osobně hozenou
rukavici, že jsem porodila dítě, ze kterého se vyklubal
cyklistický fanatik.
Od té doby, co šlápl poprvé do
pedálů, jsem se změnila v hromádku cyklistického neštěstí. Já
se doopravdy snažím, ale moc to nejde. Slevila jsem ze všech svých
zásad a jsem ochotná obléci se několikrát týdně do těch
asexuálních kalhot s vložkou, ve kterých vypadám jako
inkontinentní transvestita (utěšuji se tím, že už jsem stejně
vdaná, tak se můžu na nějakou svůdnost zvysoka vykašlat). Šlapu
jako blbá a už jsem se vzdala naděje, že by mě někdy v průběhu
jara, léta, nebo podzimu přestal bolet zadek. Nedávno jsem se
nedopatřením zahlédla ve výkladní skříni z profilu a s
cyklistickou helmou na hlavě a ten pohled mě uvrhl do tak hluboké
deprese, že přemýšlím o pár psychoanalytických sezeních,
která by mi pomohla tu děsivou vzpomínku vytěsnit. To jen tak pro
ilustraci toho, jak dalece se pro blaho mého chlapečka obětuji.
Netvrdím, že mě to někdy začalo
bavit, ale tak nějak jsem se smířila se svým údělem, neprudím,
držím pusu a snažím se držet i tempo. To, jestli je na mě při
jízdě Kuba ochotný počkat, se liší podle toho, do jaké nálady
se aktuálně vyspí. Pokud se zrovna nachází ve shovívavé
náladě, vyšlápne kopec a pak z jeho vršku hledí na svou funící
matku, myslí si své, ale je solidárně zticha. Nekomentuje a
ukázněně čeká. Ve dnech, kdy není náladová konstelace
příznivá, se na mě při jízdě občas otočí a přes rameno na
mě pořvává povely typu: „Makej! Přidej! Přeřaď si!“ To
všechno doprovází očima obrácenýma vsloup, aby bylo zřejmé,
jak velmi vinou své nemožné zploditelky trpí.
Snažila jsem se minulou cyklistickou
sezónu, plivu krev i tu letošní. Myslím ale, že se opravdu a
reálně zlepšuji. O ceně, kterou za to platím, je zbytečné se
zmiňovat. Konečně to ocenil i junior. Po jedné z našich
kostilámajících a mozekvyplachujících cyklovýprav uznale
pronesl: „Teda mami, ty jsi se fakt zlepšila. Teď už bys na kole
asi i někoho předjela.“ Zapýřila jsem se, protože (proč si to
ostatně nepřiznat) i já si myslím, že jsem se kousla a skutečně
jsem se zlepšila. V dobrém rozmaru jsem proto položila škádlivou
otázku: „Vážně? Myslíš, že bych dala nějakýmu dospělákovi
na frak?“ Malý cyklista vykulil oči a nevěřícně zavrtěl
hlavou nad naivitou své zploditelky: „Dospělákovi? To samozřejmě
ne! Myslel jsem spíš na nějakýho prcka na kole bez přehazovačky!
Toho bys asi dala!“
Jen tak mezi námi; přemýšlím o
tom, jestli sebeobětování není dost blbost.
Žádné komentáře:
Okomentovat