Na vodě, aneb Kde je ten rum?

Každé své bezdětné léto jsem jezdila na vodu. Vzpomínky na vodácké okamžiky používám jako ohříváček v okamžicích, kdy Kubu ve tři ráno chytne ucho, nebo mi cestou z nákupu začne v plně naloženém autě blikat podezřelá kontrolka, která se tváří, že má nějakou souvislost s tím, že auto hodlá v následujících deseti vteřinách explodovat.

Přehrávám si v hlavě ty vlahá rána, kdy jsme nasávali tuzemák přímo z lahve a opilecky se dojímali nad romantikou ranního mlžného oparu. Okamžiky, kdy si člověk vyložil nohy na špici kánoe, a jedinou jeho starostí bylo, aby se opálil pěkně stejnoměrně. Noci, kdy jsme hulákali Slavíky z Madridu tak urputně, že polovina výpravy ztratila hlas a ta druhá si to pro jistotu ani nepamatovala. Výpravu, kdy nám napršelo do stanu takovým způsobem, že se v něm vytvořilo jezírko, v němž plavala štangle loveckého salámu – a na jeho dně ležel beznadějně nacucaný spacák. Anebo ten vřelý okamžik, kdy kamarádka (ahoj, Zdeni!) žertovně zalovila v kapsičce košile chlapíka, se kterým celý večer ve vodácké hospůdce flirtovala, a překvapeně vytáhla jeho snubní prstýnek (teď, s odstupem let musíte, paneužnevímjakjstesejmenoval, uznat, že to teda nebyla úplně nápaditá skrýš).

Když se narodil Kuba, dali jsme mu rok na rozkoukání, a pak jsme seznali, že je nejvyšší čas posadit ho do lodi. Místo plnohodnotného pádla jsme ho vybavili plastovou lopatkou na dlouhé násadě a jeli jsme užívat vodácké idylky. Tímto raným tréninkem se nám podařilo vypěstovat z našeho dítěte nadšeného pidivodáka, jen ten průběh sjíždění řeky se od našich bohémských let poněkud změnil:

Prvním zádrhelem je obvykle již samotná organizace. Řekněme, že odjezd je naplánován na pátek. V tom případě je naprosto zřejmé, že nejpozději ve středu začnou telefonáty typu:

• Maruška dostala neštovice.
• Janička sice ještě neštovice nedostala, ale nějak není ve své kůži a tváří se, jakoby je klidně mohla dostat. A když ne neštovice, tak dýmějový mor zcela určitě.
• Hele, úplně jsme zapomněli na to, že má přijet teta z Ostravy. To chápeš, ne?
• Davídek dostal hysterák z toho, že by měl spát ve stanu.
• Zjistili jsme, že Šimonek má hrůzu z vody.
• Jsme slyšeli, že by snad mohla přijít nějaká lokální bouřka, tak to radši nebudem riskovat.

Když pominete nervové, zoufalé a téměř epileptické záchvaty organizátora celé akce, příznivým vedlejším účinkem tohoto procesu, je selekce odpadu a utužení zdravého jádra. U těch, kteří se proboxují porodními bolestmi hromadného odjezdu, lze očekávat jistou životní protřelost, která zvyšuje jejich šance na přežití celé akce.

Pak nastane druhé stádium, kdy se konečně všichni sejdeme v kempu a kolektivně zjistíme, že jsme se za ten rok změnili v beznadějně městské typy, kteří nejsou schopni ani postavit stan:

• Miláčku, kam myslíš, že patří tahle tyčka?
• Já teda nevím, ale mě přijde, že máme v tom pytli přibalenej i kus jinýho stanu.
• Kams to, prosím tě, dala ten vchod? To se do toho stanu budeme podhrabávat, nebo co?
• Krucinálfagot, neskákejte mi do tý plachty!
• Ježišmarjá, my jsme zapomněli kolíky!

Ráno ze stanu vyskotačí děti a okamžitě se durch promáčí v orosené trávě. S velkým časovým odstupem vylézají i dospělí. Ti ovšem v různých úhlech a stupních předklonu, protože bohémská léta už jsou beznadějně v háji a spaní na zemi není nic pro záda uvyklá na hodiny hrbení nad počítačem. Když se všichni dostatečně politujeme a uznáme, že jsme pronesli už dost důchodcovsky hypochondrických keců, naženeme děti do lodí a začíná ta pravá jízda:

• Mami, já potřebuju čůrat.
• Já tu vestu nechcííííí. Já se v ní dusííííím!
• Pavlíčku nemlať Filípka tím pádlem po hlavičce. Vždyť ho to musí bolet!
• Jak, že jsi nechal pádlo na břehu? Děláš si ze mě srandu?
• Kde je ten rum?
• Hele, přestaňte se rvát, nebo vás vysadím a poplavete celou dobu za lodí!
• Rum došel! Ještě máme vodku a gin.
• Mamííí, vona na mě cáká!
• Hele, kámen!
• Kruci, musíš to hlásit dřív, než na něm skončíme. Kdo to teď bude tahat?!
• Uáááááá!
• Tatínku, prosím tě, sedni si! Já se bojím, že nás převrátíš.
• Nesmysl! Mám to dokonale pod kon...
• Šplouch! Cák! Řach! Křach!
• Uáááááá!
• Tak vodka už taky není!
• Žízeň je velikááá, život mi utíkááá, nechte mě příjemně snííít....

Když o tom tak přemýšlím, vlastně se ty bezdětné a rodičovské vodácké zážitky zas o tolik neliší. Slavíci z Madridu nás spolehlivě zbaví na několik dalších dní hlasu. Tuzemák chutná pořád stejně děsně. Ranní mlžný opar nahlížený přes ranní mlžnou kocovinu je prostě dojemný už z podstaty. Jen ty snubní prstýnky už neschováváme, protože s takovou smečkou smráďat za zády by to poněkud ztrácelo smysl. Takže jen doufám, že se i letos opálím hezky stejnoměrně. Ahóóój!