Hned na úvod si vyhrazuji právo
neidentifikovat hlavního aktéra, respektive aktérku, následující
příhody. A také okamžitě pochopíte proč. Začneme idylicky:
Žily byly jednou dvě velmi dobré kamarádky. Chodily spolu do
jedné třídy ve školce, půjčovaly si panenky, chodily se
vzájemně navštěvovat domů, aby si spolu ještě po školce mohly
pohrát. Zkrátka všechno hrálo do karet tomu, aby vzniklo
přátelství, které přetrvá věky. A teď pozor. Střih. Ve
filmovém zpracování jejich příběhu by začala hrát dramatická
hudba, aby zpozorněl i ten nejslabomyslnější divák.
Nastalo ono osudové odpoledne, kdy byl
jejich kamarádský vztah rozmetán na prvočinitele. Představte si
tu situaci. Holčičky si hrají s panenkami. Hra nabírá grády a
řeší se takové životně důležité problémy, jako jestli jim
obléci na odpolední čaj růžové volánkové šaty, nebo červené
s puntíky. Jedné z aktérek se začíná chtít čůrat, ale děj
hry je natolik zajímavý a strhující, že se rozhodne své fyzické
potřeby o něco odložit. Za chvíli je nutkání silnější, ale
právě probíhá diskuse o tom, kterého plyšového psa vezme ta
která panenka na procházku, a každému pitomci musí být jasné,
že v takový okamžik se zkrátka na záchod neodchází.
Jenže pak už zkrátka není možné
tělesné potřeby ignorovat ani s největším sebezapřením.
Záležitost „plný močový měchýř“ dosáhla svého
nejakutnějšího stádia. Představitelka hlavní role vybíhá a je
zcela zřejmé, že je to závod na život a na smrt, ve kterém
půjde o setiny vteřin. Už přede dveřmi záchodu si v běhu
jednou rukou stahuje kalhotky se srdíčky a druhou bere za kliku. Je
to dobrý! Stihne to! Dosedne a konečně nastane ten úlevný
okamžik, kdy povolí úplně všechno.
Jenže v tom běhu o zachování
vlastní důstojnosti hlavní aktérka přehlédla, že záchod má
sklopené prkénko. Viděli jste někdy efekt tekutiny nalité mocným
proudem na plastovou plochu? A chápete, že protrženou přehradu
zkrátka není možné zastavit pouhým přáním? No, takže asi
tak. Pohromou nebyly postiženy nejen okolní zdi, ale i vkusný
fialový (a velmi chlupatý) kobereček z katalogu Quelle.
Hlavní postava příběhu se promptně
vykašlala na jakékoli hrdinství. Natáhla si kalhotky se srdíčky,
vyplížila se ven s botičkami v podpaží a už nikdy do postižené
domácnosti nezavítala. Také se moc a moc snažila, aby se se svou
dosavadní kamarádkou musela potkávat co nejméně a znovu tak
jitřit rány své pošramocené sebeúcty. Přiznání (a možná i
odpuštění) se konalo až o mnoho let později... ale teda nejlepší
kamarádky už se z nich nestaly.
To celé jen tak pro ilustraci toho,
jaké „detaily“ mohou ovlivnit průběh a budoucnost dětských
přátelství. S zájmem totiž sleduji, jak se vyvíjí dětská
přátelství mého vlastního potomka. Kuba je dítě velmi
společenské a družné, které cítí jako obrovskou křivdu a
nebetyčnou prudu, pokud je přinuceno zůstat delší dobu pouze ve
společnosti svých beznadějně trapných rodičů (například z
tak malicherných důvodů, jako je angína). Vyžaduje neustálou
akci a přítomnost dětského kolektivu, v němž by se mohl
realizovat podle svých představ.
Všimla jsem si, že ideálním
pojítkem dětských přátelství je společný nepřítel. A
ideálním společným nepřítelem jsou potom rodiče, respektive
matky. Pocit, že se mohou proti někomu semknout, tuží kamarádský
vztah lépe než Kanagon. Nedávno jsem byla svědkem typické
klučičí hry, kdy spolu chlapci-roboti za obrovského řevu
bojovali. Dokud do sebe pouze kopali, podtrhávali si nohy a váleli
se po zemi, dělala jsem, že mě postihla dočasná hluchota,
slepota a idiocie. Když posléze do hry vstoupily i klacky, zvíci
solidní sukovice, považovala jsem za vhodné zasáhnout. Už proto,
že jsem byla líná sednout do auta a vézt někoho z malých
bojovníků na šití rozražené hlavy.
Čítankově klidným hlasem jsem
požádala lidské roboty, jestli by byli tak strašně hodní a
nenašli si jinou zábavu. Roboti mě přehlíželi jako paseku a
zcela ignorovali. Následně se počastovali takovým klackovým
výpadem, který vypadal jako amatérská varianta resekce žaludku.
Vyměnila jsem laskavý a klidný tón za zaječení, aby „už se,
sakra drát, vykašlali na ty klacky, nebo s nima dostanou na prdel.“
Chlapci spustili koutky úst pozoruhodným způsobem (chvíli jsem
čekala, jestli se jim náhodou nespojí pod bradou), otráveně
zahodili sukovice a ostentativně sebou kecli do trávy, aby bylo
jasné, že jejich život právě ztratil smysl a už si nikdy, ale
vůbec nikdy, nebudou hrát.
Neprotestovala jsem. Sedící děti mi
celkem vyhovují. Pak jsem ale periférně zaslechla svého malého
chlapečka, kterého jsem v bolestech porodila, jak hlasem protřelého
puberťáka sděluje svým kamarádům: „Já jsem vám říkal, že
VONA nám nic nedovolí. Vona prostě nechce, abysme se bavili a furt
to kazí!“ Ostatní roboti chápavě a smutně přikyvovali. „A
to si ještě představte, že doma chce, abych si po sobě uklízel
hračky a včera mi ani nedovolila bonbóny,“ demonstroval Kuba
svou životní mizérii a tvářičky zbývajících chlapců se
rozjasnily: „To moje máma dělá taky!... A moje taky!... A moje
máma mi dokonce schovala tablet!“ Procítěný kolektivní
povzdech. Odplížila jsem se z jejich dosahu dřív, než je stihlo
napadnout, že by mohli odhozené sukovice obrátit proti společnému
nepříteli.
A pak jsou tu samozřejmě ty půvabné
dětské hry. Namátkou předkládám jen ty, které jsem zaznamenala
v poslední době:
Naším bytem se potácí dvě
postavičky. Každá z nich má na hlavě naraženou rytířskou
přilbu – hledí ovšem směřuje dozadu, takže chlapci nic
nevidí. Za upřímného chechotu a v plné rychlosti naráží do
dveří, nábytku, otloukají omítku ze zdí. Když si dovolím
dotaz, proč si, proboha, ty přilby neotočí správným směrem,
dostane se mi rezignovaného vysvětlení, že jde o vesmírné
ninji, kteří byli po útoku proradných hadů oslepeni. To je snad
každýmu jasný, ne?
Rozhovor Kuby s kamarádem:
- Kubo, budeme si hrát na myslivce?
- Tak jo. Jak se to hraje?
- Já budu myslivec a ty pes... Broku, přines kachnu!!
Z dětského pokoje, kam se zavřel
Kuba s kamarádem, se ozývají příšerné zvuky. Poučena z
předchozích excesů si netroufám vtrhnout přímo a nerozhodně
brousím přede dveřmi. Když se ozve táhlé zavytí, moje
trpělivost je vyčerpána a jdu dovnitř. Nehodlám riskovat, že
kamaráda vrátíme rodičům bez stejného počtu končetin, s jakým
k nám přišel. „Co to tady děláte?“ ptám se zcela nenápaditě
a obhlížím podezíravě scénu. „Co by? Hrajeme si na doktora a
Péťa mi právě píchá ucho!“ No jasně, tak sorry, chlapci.
A teď už musím končit, dole zvoní
Vašík, mají s Kubou dneska v plánu odpálit raketu na planetu,
která doposud nebyla objevena. Mají totiž důvodné podezření,
že je celá ze zmrzliny!
Žádné komentáře:
Okomentovat