neděle 12. června 2016

Síla kamarádství, aneb Broku, přines kachnu!


Hned na úvod si vyhrazuji právo neidentifikovat hlavního aktéra, respektive aktérku, následující příhody. A také okamžitě pochopíte proč. Začneme idylicky: Žily byly jednou dvě velmi dobré kamarádky. Chodily spolu do jedné třídy ve školce, půjčovaly si panenky, chodily se vzájemně navštěvovat domů, aby si spolu ještě po školce mohly pohrát. Zkrátka všechno hrálo do karet tomu, aby vzniklo přátelství, které přetrvá věky. A teď pozor. Střih. Ve filmovém zpracování jejich příběhu by začala hrát dramatická hudba, aby zpozorněl i ten nejslabomyslnější divák.

Nastalo ono osudové odpoledne, kdy byl jejich kamarádský vztah rozmetán na prvočinitele. Představte si tu situaci. Holčičky si hrají s panenkami. Hra nabírá grády a řeší se takové životně důležité problémy, jako jestli jim obléci na odpolední čaj růžové volánkové šaty, nebo červené s puntíky. Jedné z aktérek se začíná chtít čůrat, ale děj hry je natolik zajímavý a strhující, že se rozhodne své fyzické potřeby o něco odložit. Za chvíli je nutkání silnější, ale právě probíhá diskuse o tom, kterého plyšového psa vezme ta která panenka na procházku, a každému pitomci musí být jasné, že v takový okamžik se zkrátka na záchod neodchází.


Jenže pak už zkrátka není možné tělesné potřeby ignorovat ani s největším sebezapřením. Záležitost „plný močový měchýř“ dosáhla svého nejakutnějšího stádia. Představitelka hlavní role vybíhá a je zcela zřejmé, že je to závod na život a na smrt, ve kterém půjde o setiny vteřin. Už přede dveřmi záchodu si v běhu jednou rukou stahuje kalhotky se srdíčky a druhou bere za kliku. Je to dobrý! Stihne to! Dosedne a konečně nastane ten úlevný okamžik, kdy povolí úplně všechno.

Jenže v tom běhu o zachování vlastní důstojnosti hlavní aktérka přehlédla, že záchod má sklopené prkénko. Viděli jste někdy efekt tekutiny nalité mocným proudem na plastovou plochu? A chápete, že protrženou přehradu zkrátka není možné zastavit pouhým přáním? No, takže asi tak. Pohromou nebyly postiženy nejen okolní zdi, ale i vkusný fialový (a velmi chlupatý) kobereček z katalogu Quelle.

Hlavní postava příběhu se promptně vykašlala na jakékoli hrdinství. Natáhla si kalhotky se srdíčky, vyplížila se ven s botičkami v podpaží a už nikdy do postižené domácnosti nezavítala. Také se moc a moc snažila, aby se se svou dosavadní kamarádkou musela potkávat co nejméně a znovu tak jitřit rány své pošramocené sebeúcty. Přiznání (a možná i odpuštění) se konalo až o mnoho let později... ale teda nejlepší kamarádky už se z nich nestaly.

To celé jen tak pro ilustraci toho, jaké „detaily“ mohou ovlivnit průběh a budoucnost dětských přátelství. S zájmem totiž sleduji, jak se vyvíjí dětská přátelství mého vlastního potomka. Kuba je dítě velmi společenské a družné, které cítí jako obrovskou křivdu a nebetyčnou prudu, pokud je přinuceno zůstat delší dobu pouze ve společnosti svých beznadějně trapných rodičů (například z tak malicherných důvodů, jako je angína). Vyžaduje neustálou akci a přítomnost dětského kolektivu, v němž by se mohl realizovat podle svých představ.

Všimla jsem si, že ideálním pojítkem dětských přátelství je společný nepřítel. A ideálním společným nepřítelem jsou potom rodiče, respektive matky. Pocit, že se mohou proti někomu semknout, tuží kamarádský vztah lépe než Kanagon. Nedávno jsem byla svědkem typické klučičí hry, kdy spolu chlapci-roboti za obrovského řevu bojovali. Dokud do sebe pouze kopali, podtrhávali si nohy a váleli se po zemi, dělala jsem, že mě postihla dočasná hluchota, slepota a idiocie. Když posléze do hry vstoupily i klacky, zvíci solidní sukovice, považovala jsem za vhodné zasáhnout. Už proto, že jsem byla líná sednout do auta a vézt někoho z malých bojovníků na šití rozražené hlavy.

Čítankově klidným hlasem jsem požádala lidské roboty, jestli by byli tak strašně hodní a nenašli si jinou zábavu. Roboti mě přehlíželi jako paseku a zcela ignorovali. Následně se počastovali takovým klackovým výpadem, který vypadal jako amatérská varianta resekce žaludku. Vyměnila jsem laskavý a klidný tón za zaječení, aby „už se, sakra drát, vykašlali na ty klacky, nebo s nima dostanou na prdel.“ Chlapci spustili koutky úst pozoruhodným způsobem (chvíli jsem čekala, jestli se jim náhodou nespojí pod bradou), otráveně zahodili sukovice a ostentativně sebou kecli do trávy, aby bylo jasné, že jejich život právě ztratil smysl a už si nikdy, ale vůbec nikdy, nebudou hrát.

Neprotestovala jsem. Sedící děti mi celkem vyhovují. Pak jsem ale periférně zaslechla svého malého chlapečka, kterého jsem v bolestech porodila, jak hlasem protřelého puberťáka sděluje svým kamarádům: „Já jsem vám říkal, že VONA nám nic nedovolí. Vona prostě nechce, abysme se bavili a furt to kazí!“ Ostatní roboti chápavě a smutně přikyvovali. „A to si ještě představte, že doma chce, abych si po sobě uklízel hračky a včera mi ani nedovolila bonbóny,“ demonstroval Kuba svou životní mizérii a tvářičky zbývajících chlapců se rozjasnily: „To moje máma dělá taky!... A moje taky!... A moje máma mi dokonce schovala tablet!“ Procítěný kolektivní povzdech. Odplížila jsem se z jejich dosahu dřív, než je stihlo napadnout, že by mohli odhozené sukovice obrátit proti společnému nepříteli.

A pak jsou tu samozřejmě ty půvabné dětské hry. Namátkou předkládám jen ty, které jsem zaznamenala v poslední době:

Naším bytem se potácí dvě postavičky. Každá z nich má na hlavě naraženou rytířskou přilbu – hledí ovšem směřuje dozadu, takže chlapci nic nevidí. Za upřímného chechotu a v plné rychlosti naráží do dveří, nábytku, otloukají omítku ze zdí. Když si dovolím dotaz, proč si, proboha, ty přilby neotočí správným směrem, dostane se mi rezignovaného vysvětlení, že jde o vesmírné ninji, kteří byli po útoku proradných hadů oslepeni. To je snad každýmu jasný, ne?

Rozhovor Kuby s kamarádem:
  • Kubo, budeme si hrát na myslivce?
  • Tak jo. Jak se to hraje?
  • Já budu myslivec a ty pes... Broku, přines kachnu!!

Z dětského pokoje, kam se zavřel Kuba s kamarádem, se ozývají příšerné zvuky. Poučena z předchozích excesů si netroufám vtrhnout přímo a nerozhodně brousím přede dveřmi. Když se ozve táhlé zavytí, moje trpělivost je vyčerpána a jdu dovnitř. Nehodlám riskovat, že kamaráda vrátíme rodičům bez stejného počtu končetin, s jakým k nám přišel. „Co to tady děláte?“ ptám se zcela nenápaditě a obhlížím podezíravě scénu. „Co by? Hrajeme si na doktora a Péťa mi právě píchá ucho!“ No jasně, tak sorry, chlapci.

A teď už musím končit, dole zvoní Vašík, mají s Kubou dneska v plánu odpálit raketu na planetu, která doposud nebyla objevena. Mají totiž důvodné podezření, že je celá ze zmrzliny!