Takhle před prázdninami mívám
kostilámající záchvaty nostalgie. Jakmile začnou dozrávat první
třešně, mám pocit, že se mi zastaví mozek a katapultuje mě
zpátky do doby, kdy se mě ještě nějaké prázdniny týkaly.
Respektive jsem je pociťovala jinak, než pouhou absencí ranního
sprintu za vykřikování hesel: „Dělej, pospěš, přidej,
chvátej! Mě je to jedno, tobě zavřou školku! Pomalejc už jíst
neumíš? Kde máš ty ponožky? No bezva, na tričko sis kecl
jogurt!“ Tak schválně, jestli to máte podobně:
Ještě úplně fyzicky cítím tu
charakteristickou vůni učebnic odevzdávaných a nově fasovaných
na konci roku. A skutečně by mě zajímalo, jestli mají ještě na
zadní stránce takové ty tabulky, do kterých se zapisovalo, jak
moc salátové vydání jste z nich v průběhu školního roku
udělali.
Zase bych si s chutí postavila bunkr z
balíků slámy, nakradených na poli čerstvě po nájezdu kombajnů.
Pocit, když jsem vyjela na tábor s
lahvičkou opalovacího krému ze Západního Německa, a byla jsem
za světaznalého kinga. Úplně stoprocentně tedy nefungoval,
protože jsem se i přes jeho aplikaci solidně spálila. Až později
vyšlo najevo, že se nejedná o opalovací krém nýbrž krémový
sprchový gel, čímž se vysvětlilo to pěnění při koupání v
rybníku.
Chuť letních jablek, kterým jsme z
nějakého neznámého důvodu říkali „papírky.“ Teprve v
dospělosti vyšlo najevo, že správně se tato odrůda jmenuje
„průsvitná letní.“ Ale papírky jsou stejně lepší.
Adrenalin, když majiteli zahrady
bouchly nervy a poté, co jsme mu (už jako několikátí v pořadí)
vlezli na třešně, hodil po nás vidle. Naštěstí se s vidlemi
při vrhu dost blbě míří, takže nikdo z naší dětské party
nemá žádný tělesný otvor navíc (pokud je mi tedy známo).
První prázdninový den, kdy člověk
nemusel vstávat a mohlo se stát úplně cokoli – včetně toho
největšího dobrodružství.
To rozechvění, když jsme si s
kamarády postavili stan na zahradě a bylo nám dovoleno v něm
přespat. Celou noc. A úplně sami. V první fázi jsme si navzájem
přísahali, že budeme celou noc vzhůru. V druhé brebentili co
nejvíc nahlas, abychom přehlušili ty podivné zvuky letní noci. A
ve třetí zařezávali až do ranních hodin, kdy nás probudila
zima (tehdejší spacáky byly spacáky jen podle jména) a do
tenisek nám padla rosa.
Chuť a vůně na ohni opečených
línů, které jsme si vlastnoručně upytlačili v nejbližším
rybníku. Klid - svoje případné špatné svědomí už jsem dávno
umlčela položkami na daňovém přiznání. Vlastně mám od té
doby, co ho podávám, pocit, že můžu bez výčitek svědomí
kdykoli ulovit cokoli – včetně žraloka a lochnesky.
Koupání na konci dne v bahnité vodě
místního rybníku a hledání míst, kde je voda u hladiny
vyhřátější než jinde. Kam se hrabou všechny aquaparky!
Upatlaný nábytek, ke kterému jsme se
lepili následujících několik týdnů, coby následek vaření
domácí rybízové marmelády.
A tak hezké léto i vám!
Žádné komentáře:
Okomentovat