Vzdorovali jsme dlouho. Předstírali
jsme, že jsme postiženi selektivní hluchotou. Tvrdili jsme, že
nemáme peníze. Snažili jsme se odlákat pozornost k jiným,
atraktivnějším, tématům. Zkoušeli jsme prakticky všechno,
abychom ten okamžik oddálili co nejvíc. A pak jednou ten den
stejně přišel a všechno se propadlo do černé díry. Vyrazili
jsme do zábavního parku.
Vzhledem ke vzdálenosti lunaparku byl
odjezd naplánován na hodinu, kdy všichni normální, bezdětní
lidé ještě spí. V důsledku toho jsem se, zpitomělá ranním
pološerem, pokusila vyčistit si zuby depilačním krémem. A
ujišťuji vás, že to vám nijak náladu nezvedne. Zatímco v autě
jsme se my, stále nervóznější rodiče, snažili nezešílet z
obvyklé kombinace: „Mě se chce čůrat – Kdy už tam budeme? -
Mě bolí bříško! - Máš něco k jídlu? - Já jsem to vylil! -
Já se nudím!“, dítě vyšponovalo svou nedočkavost do červených
čísel. Úroveň jeho aktivity na zadním sedadle vypadala, jako
kdyby si před cestou něco šlehnul. A očividně to byl kvalitní
materiál.
Kubovo doběla rozpálené nadšení
nezchladila ani kilometrová fronta táhnoucí se k pokladnám. K
této fázi našeho rodinného výletu bych měla jedinou zásadní
připomínku: V blízké budoucnosti hodlám založit politickou
stranu, v jejímž programu bude bod zakazující chlupatým,
zpoceným, stopadesátikilovým chlapům, aby ve frontách stáli
svlečení do půl těla. Pokuty za nedodržení této zásady budou
přímo úměrné stoupajícím teplotám. Za kombinaci se zapařenými
ponožkami bude rovnou zatykač.
Samozřejmě by bylo naivní
předpokládat, že ty čtyři miliony lidí, které se snažily
propasírovat přes turnikety dovnitř, se za nimi tak nějak samy od
sebe rozplynou. Nicméně doposud mě nikdy nenapadlo, že by peklo
mohlo mít podobu dětského parku. A kdybych to bývala byla věděla,
už nikdy bych nehřešila (minimálně bych snížila frekvenci
sežraných a následně zapřených čokolád). Protože řeknu vám,
kam se hrabou kotle s vařícími se hříšníky.
Kuba si zkušeně razí cestu mezi
nohami dospělých za pomoci svých zatraceně ostrých loktíčků,
které jim vráží do podkolenních jamek. Předstíráme, že k nám
nepatří. Vlastně se snažíme předstírat, že tady vůbec
nejsme. Ačkoli je devadesát procent přítomných atrakcí zadarmo,
junior neomylně vyhmátne tu jedinou široko daleko, která se platí
extra. Krucinálfagot, k čemu potřebuje malé dítě rýžovat
zlato?!
Takže situace samozřejmě nabírá
logické obrátky:
- Kubíku, pojď radši na koníky!
- Nechci koníky! Chci zlato! (Tento argument lze jen velmi těžko zpochybnit a celkem mu rozumím.)
- Za ty peníze, co zaplatíme za rýžování, bychom ale mohli koupit spoustu zmrzlin.
- Kolik? Asi tak milion?
- No milion přímo ne, ale...
- Chci zlato! (Přemýšlím, jestli by nestálo za to zkusit podobnou argumentační strategii na mého zaměstnavatele.)
- A nechceš radši támhle na tu horskou dráhu? Ta vypadá hodně dobrodružně!
- Tak jo! Ale vezmu si tam s sebou to zlato!
A takhle bychom mohli pokračovat
zhruba do příštích Velikonoc.
K další atrakci táhneme
protestujícího potomka prakticky smykem. Následující průběh
dne je už poněkud monotónního rázu. Kuba touží jít na
laserovou střílečku. Ne, nechce jít na horskou dráhu, před
kterou zatím není fronta. Střílíme po sobě laserovými zbraněmi
jako cvoci. Kuba bulí, protože nastřílel nejmíň bodů a navíc
se praštil do kolene. Svůj výstup doprovází hlasovým projevem
příslušícím někomu, kdo právě utrpěl mnohačetnou zlomeninu
stehenní kosti. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří.
Kuba naprosto nutně potřebuje koupit
šunkovou pizzu. Pokud ji nedostane v následujících deseti
vteřinách, zcela jistě zhyne hlady. A nás zavřou do vězení.
Kéž by. Kuba si pokecal tričko šunkovou pizzou. Opatlané prsty
otřel žoviálně do mých světlých kalhot. Nemůžu se
rozhodnout, jestli vypadám spíš jako někdo, kdo trpí
inkontinencí stolice, nebo jako někdo, kdo doma zapomněl
menstruační vložku. Každopádně je to mimořádně atraktivní
pocit.
Kuba touží jít na horskou dráhu,
před kterou se mezitím zformovala solidní fronta. A ano, musí na
ni jít hned teď. Ne, rozhodně to nemůžeme proložit jinou
atrakcí. Možná tak maximálně nějakým tím drobným rýžováním
zlata. Deset minut stojím ve frontě. Zezadu mi do podkolenních
jamek boxuje nějaký fakan. Jeho rodiče předstírají, že k němu
nepatří. Nezodpovědnost některých rodičů je skutečně
zarážející! Dvacet minut stojím ve frontě. Chce se mi čůrat,
mám žízeň, je mi vedro a jsem silně nepobavená. Ještě jednou
na mě ten spratek sáhne a ukousnu mu ruku v rameni! Třicet minut
ve frontě. Vlichocuji se Kubovi a podlézavě nabízím, jestli
nechce jít přece jen na to rýžování zlata (třeba bych se v té
blátivé vodě mohla nenápadně svlažit). Nechce. Chce na horskou
dráhu!
Jsme na horské dráze. Bolí mě nohy
tak děsivým způsobem, že bych si s radostí sedla kamkoli, včetně
elektrického křesla. V půlce jízdy začne Kuba vřískat, že je
mu špatně a bude blinkat. Rázem se udělá špatně i mě a z té
představy budu asi blinkat. Urychleně opouštíme horskou dráhu a
táhneme dítě do přilehlého křoví. Spořádaní okolojdoucí si
nás podezíravě měří. Jsme v napětí, jestli se pizza podívá
znovu na světlo boží. Tak ne. Vypadá to, že ještě chvíli
pobude. Je nám vedro.
Kuba touží jít na raketu, která ho
vystřelí do vesmíru (za to bych i zaplatila). Kuba si žádá
jízdu na autíčcích. Kuba nutně musí absolvovat jízdu pirátskou
lodí. Tentokrát vypadá návrat pizzy před napjaté publikum
skutečně realisticky. A zase ne. Kuba by rád na takovýten
nesmysl, co se točí kolem své osy a k tomu ještě rotuje všemi
myslitelnými směry. Kuba vříská, protože mu byl, v souvislosti
s nevyhovující výškou, přístup odepřen. Dost se mi ulevilo. Už
jsem mu chtěla nakukat, že podobné atrakce mám zakázané od
doktora. A jak každý ví, pan doktor má kukátko, se kterým vidí
kamkoli na světě a neustále s ním kontroluje své pacienty,
jestli se řídí jeho pokyny. Zejména jestli si všichni myjí uši
a poslouchají maminky. Pro případ neuposlechnutí má nachystanou
sakra ostrou injekci. Je nám vedro.
Kuba si vříská, že si odřel nohu
na klouzačce a navíc by rád dostal ledovou tříšť – modrou –
nepochybně velmi zdravou. Jak jsem mohla být tak blbá a povolit
mu, aby si mi s tím kelímkem sedl na klín? Teď vypadám jako
inkontinentní, modře světélkující mimozemšťan. Kuba se
zamiloval do ostře zelené plyšové potvory, kterou prodávají v
přilehlém stánku a která vypadá jako výtvor vyšinuté domácí
švadlenky. Strašně nutně by jí potřeboval mít. Když už jsme
mu teda nedopřáli to rýžování zlata. Zelená potvora stojí asi
tak jako tři rýžování zlata. Je nám vedro.
Kuba se hlasitě dožaduje vstupu na
vodní horskou dráhu, kde jsou vozíčky spouštěny (z mého pohledu
spíš vrženy volným pádem) do vody pod kopcem. Táhneme za ním
unavené, zaprášené nohy. Kolektivní jekot. Mám pocit, že si
moje plíce, žaludek a ledviny navzájem proházely místo. Kuba
vříská, protože je mokrý a hlavně na atrakci ztratil zelenou
potvoru. Jo a možná taky bude blinkat. Spořádaní okolojdoucí si
nás podezíravě měří.
V záři zapadajícího slunce
opouštíme lunapark. Ulepení, zpocení, zaprášení, unavení,
někteří z nás modro-červeno-hnědí, ale s povznášejícím
pocitem, že jsme dítěti splnili jeho přání a dopřáli mu den
nabitý zábavou a nevšedními zážitky. „A co se ti, Kubíku, v lunaparku
nejvíc líbilo?“ „Ta pizza!“
Žádné komentáře:
Okomentovat