Mluvím sprostě. Nejsem na to nijak
zvlášť hrdá, ale tak to prostě je. S mým naturelem je zkrátka
nemyslitelné zašveholit: „Jujky, to je ale nepříjemné!“ v
situacích, kdy mi něco spadne na nohu, nebo šlápnu do psího
hovna (případně bosou nohou na kostičku z Lega). Uvědomuji si,
že dáma by se vulgárních výrazů vystříhat, tudíž už jsem
dávno přestala aspirovat na roli dámy. Moje okolí si na to už
zvyklo a vnímá to jako určitý druh postižení, se kterým se
celkem nedá nic moc dělat. Pokud jsem své expresivní výrazivo
dokázala udržet na uzdě na pracovních schůzkách (a že to bylo
někdy sakra těžký!), neměla jsem s tím žádný výraznější
problém.
Jenže pak se narodil Kuba a dokonce i
mě začalo být jasné, že bych se svým slovníkem měla něco
udělat, pokud nechci, aby jeho první slovo nebylo „pldel.“ A
právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak jsem se šťavnatými
výrazy srostlá. Hlídala jsem se, co to šlo, ale zatímco v dosahu
dětských oušek jsem vypouštěla perly typu: „Jejda, to je ale
popleta!“, za rohem jsem mezi zuby drtila dementy, debily a idioty
a posílala je na všechna myslitelná i nemyslitelná místa. Nebudu
vám kecat. Odnaučit vulgární mluvě se mi nepodařilo, ale za
cenu obrovského sebezapření jsem ji omezila na, pro mě, maximální
možnou míru.
Nedělala jsem si iluze, že by Kuba
doma žádné sprosté slovo nepochytil, ale utěšovala jsem se tím,
že blbeček a prdel vlastně ani moc sprosté nejsou a vlastně jde
o poměrně nevinné vyjádření emocí. A byla jsem na sebe
patřičně hrdá. Až do dne, kdy jsme na toto téma diskutovali s
kamarády, taktéž rodiči malých dětí. Znáte to, ne? Takováta
pohoda na hřišti, kdy sedíte v trávě, vyhříváte se v
posledních paprscích zapadajícího slunce, děti poblíž jezdí
na kole za doprovodu několika otců a vy máte pocit, že život je
zkrátka jedna velká idyla. Právě jsem zeširoka rozvíjela teorii
o tom, že děti samozřejmě zaslechnutá sprostá slova rády
opakují, ale dle mého názoru, vlastně ani pořádně neví, co
znamenají a jak je použít.
Zrovna v tu chvíli se skupinka dětí
a otců přiblížila na doslech a ukázalo se, že aktuálně
soutěží o to, kdo udrží rovnováhu na co nejpomaleji jedoucím
kole. Lukáš se ve svém soutěžním zápolení potácel přímo
před Kubou, který propadl panice, že by mohl spadnout, a tak
zařval: „Tati, kurva, nepleť se mi tady a jeď už!“ Bouřlivý
ohlas dospělého publika asi není potřeba nijak zvlášť
rozebírat a přirozeně zazněla i spousta jízlivých poznámek o
tom, že s významem a vhodným umístěním vulgarismů do věty
tedy nemá naše dítě sebemenší problém.
Přivedlo mě to dost do rozpaků
(chápejte, mám přece sladkého a nevinného chlapečka!), takže
jsem zrudla a začala koktat nějaké slabomyslné výmluvy, což
ostatní jen rozjařilo a spustilo lavinu dalších nejapných
poznámek a historek na toto téma. Kamarád například vykládal o
svém otci, takto starším, důstojném pánovi, který všude budí
zasloužený respekt. Otec se jmenuje Pavel a dětství prožil v
domácnosti, kde dospělé osazenstvo zastupovaly výhradně ženy.
Matka a dvě bezdětné, staré tety. Pavlíček byl, coby jediný
mužský element, zcela logicky mimořádně opečovávané a hýčkané
dítě. Coby tříletý musel být s nějakou dětskou chorobou na
několik dnů hospitalizován v nemocnici a před jeho návratem žilo
celé osazenstvo ženské domácnosti v horečném očekávání.
Uklízelo se, vařilo, peklo a smažilo – zkrátka přípravy hodné
příjezdu krále.
Konečně se sladký Pavlíček s
buclatými tvářičkami objevil ve dveřích a po povinném objímání
a výkřicích radosti byl usazen do čela stolu, na kterém se
objevil hrnec se svíčkovou a mísa plná knedlíků. Matka a tety
posedaly okolo a slavnostní oběd mohl začít. Všechny téměř
nábožně pozorovaly, jak Pavlíčkovi chutná, příbory cinkaly,
břicha se plnila a život měl ty správné barvy. Pak se jedna ze
starých tet natáhla k míse, aby si přidala další knedlík.
Pavlíček ji zpražil nesouhlasným pohledem a do nastalého ticha
mrazivě pronesl: „Dáš to zpátky, ty ťubko jedna nedoblá?!“
Ačkoli jsem byla za tuto historku
neskonale vděčná, považovala jsem ji pouze za společenský pokus
o moji útěchu ve společensky žinantní situaci. A pak se zatažené
nebe mých rodičovských pochybností konečně rozjasnilo a vyšlo
zlaté slunce, v jehož paprscích se (téměř) rozpustilo mé
mateřské selhání.
Představte si to: Víkend na venkovské
chalupě u kamarádů se dvěma dětmi, což znamená, že smráďata
se zabaví navzájem. Tím zase vzniká prostor pro to, aby si
dospělí v rámci konverzace vyměnili víc než dvě věty a
dokonce si mohli i otevřít víno. V této požehnané konstelaci
sedíme na kamenném zápraží, hledíme do krajiny a vlastně už
ani není potřeba nic říkat, protože jsme v dokonalé symbióze s
celým vesmírem. Mlčky (v lehce ovíněném rozpoložení)
pozorujeme naše tři děti, kterak si hrají s mourovatou kočkou. A
výjimečně tím myslím, že si s ní skutečně hrají, nikoli, že
se jí pokouší sepnout uši kolíčkem na prádlo, zauzlovat ocas,
nebo jí namaskovat jako mládě mamuta. Když už si myslíme, že
souznění a nádhera daného okamžiku nemůže být větší, jeden
z chlapečků (a není to ten náš!) kočku vezme do náruče, tře
se něžnou tvářičkou o jemný kožíšek a procítěně praví:
„Já tě mám tak rád, ty moje stará píčo!“
A řeknu vám rovnou; neexistuje
hojivější náplast pro mé zmučené, mateřské sebevědomí!
Žádné komentáře:
Okomentovat