neděle 25. září 2016

Na hřišti, aneb Může mít někdo modrý bobky?


Nikdo na světě není tak naivní jako rodiče malých dětí. Jenom rodiče malých dětí si totiž mohou myslet, že vyexpedují své potomky na dětské hřiště a čeká je relativně volné odpoledne, v němž budou po většinu času jen plnit roli pasivního dohlížitele. A jen úplný pitomec si může malovat, jak si na hřišti přečte alespoň nadpisy ze včerejších novin. Jsem slabomyslný pitomec.

Sbalila jsem nejnutnější věci k přežití dvou hodin venku. Pití, svačinu, náhradní kalhoty, fotbalový míč, volejbalový míč, míč bez konkrétního určení - ale s Bleskem McQueenem, sedm umělohmotných traktorů, pět lopatek (různé velikosti, délky i barvy), kyblík, badminton, líný tenis, házecí talíř, několik bublifuků (pro případ vylití, vycintání, či vypití), osmnáct angličáků, dřevěný meč, vesmírnou pistoli, prak a samostříl. Do koutku obří tašky jsem ostýchavě vmáčkla noviny a vklouzla do své zajeté role nákladní ženy. (Jsem přesvědčena o tom, že v minulém životě jsem musela být šerpou.)

Taška váží hrubým odhadem asi tak dvě tuny a než ji dotáhnu na hřiště, mám pocit, že mi odumřelo rameno. Proto se, zcela logicky, musí Kuba půl vteřiny po příchodu na místo otráveně zeptat: „A s čím si mám jako hrát?“ Silou vůle se nutím nenacpat dítě po hlavě do tašky a zadrcnout za ním zip. Místo toho tahám ven tu příšernou hromadu věcí a nabízím nejrůznější alternativy volnočasových aktivit. Potomek se tváří, jako kdybych po něm chtěla, ať si následujících pět let vydrží hrát s jednou šiškou a třemi kamínky. No dobře, noviny zatím ještě vytahovat nebudu a půjdu stavět silnici pro angličáky.

V žádném případě si ale nebudu klekat. Jednak to bude rychlá akce (a pak si půjdu číst ty noviny) a jednak mám výjimečně čisté džíny. Zatímco dřepím na bobku a modeluji podle Kubových pokynů ostrou pravotočivou zatáčku, kolem cválají ostatní děti a hází mi odletující písek do očí. Jeden z probíhajících chlapečků si to špatně vyměří, nabere mě loktem a vrazí mi koleno do páteře, takže se ukázkově rozplácnu. Děti se radostně smějí, maminka chlapečka káravě hrozí prstíkem, Kuba fňuká, že jsem mu zničila silnici a já zjišťuji, že jsem si klekla do něčeho, co vypadá jako rozžvýkaný piškot (a to záměrně uvádím tu příznivější variantu). OK, čisté oblečení je stejně přežitek.

Stavím v pokleku novou silnici. Kuba fňuká, že tamta předchozí byla lepší a vyzývavě na mě kouká, jakože co s tou informací udělám. Chce se mi fňukat taky, ale trochu se stydím před ostatními matkami. Kubovi se chce kakat. Jak jinak taky. Proč by chodil doma v pohodlí na záchod, když si může dojít pěkně v přírodě a přiblížit tak svou matku zase o kousek k Bohnicím? Vzhledem k tomu, že ještě nevydrží sám sedět na bobku tak dlouho a tak spolehlivě, aby si do toho nekecnul, zahrnuje proces kakání držení dítěte ve výšce. Pokud možno v takovém úhlu, aby mi hovna nepadala na tenisky a zároveň se trefila na rozložený igeliťák.

Stojím široce rozkročená, v předklonu, ze kterého by ortopedi dostali kopřivku, a na napnutých rukou držím patnáct kilo živé váhy. Dítě se spokojeně rozhlíží po krajině:
  • Kubo, tlač! Začínají mě bolet ruce!
  • Tlačím, tlačím. To je tíha!
  • No to mi říkej! Nemůžeš trochu přidat? (Ruce se mi začínají trochu třást.)
  • Mami? Může mít někdo modrý bobky?
  • Nemůže! A dělej!
  • Dělám, co můžu! A co zelený? Zelený může?
  • Kubo, prosím tě! Už jsi? Mě už strašně bolí ruce i záda!
  • To by mě zajímalo, jaký bobky mají žáby! Viděla jsi někdy žábu kakat?
  • Proboha tě prosím, přidej. Já už tě neudržím! (Už se klepu celá. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že jsem sáhla do elektřiny.)
  • Tak jo. Už to je.
  • No prima. Tak já tě utřu.
  • Tak ne. Ještě tam nějaký bobky jsou. Ještě budu kakat.
  • Grrrrrr......
  • To jsem ale udělal hezkou hromádku, co? Podívej se pořádně zblízka!

A to už vůbec nemluvím o tom, že trefit se kakajícím dítětem z výšky na igelitový pytlík se podobá snaze zasáhnout atomovou bombou záhonek petržele.

Na hřiště se vracím v lehkém předklonu. Nejspíš mi vyskočila ploténka, nebo jsem si ulomila obratel, nebo tak něco. Dítě radostně poskakuje kolem mě. V průběhu kadící epizody nám někdo zboural postavenou silnici. Radostnému poskakování je konec. Nastupuje pro změnu fňukání. Kombinací mých, mateřstvím rozvinutých, přesvědčovacích a argumentačních schopností ho přemluvím, že silnice je trapný přežitek. Místo toho stavíme závodní okruh. Tentokrát si do rozžvýkaného piškotu kleknu druhým kolenem.

Kuba projevuje přání, abych dobývala klouzačku, na kterou vylezl. Probojovávám se ke klouzačce a kolem uší mi nejdřív sviští šišky a posléze kameny solidní velikosti. Moc mě ta hra nebaví. Přece jenom mám pocit, že bych své oči ještě někdy v budoucnu využila. Také mi nedělá úplně dobře, když na mě dítě před lidmi řve: „Do boje, ty zbabělej mizero!“

Když se do bitvy zapojují ostatní děti, využívám všeobecného zmatku a nenápadně se plížím k lavičce. Teď přišla moje chvíle a konečně si přečtu ty noviny. Zavřela jsem špatně flašku s pitím, takže veškerá voda vytekla - hádejte kam? Dobře, přečtu si alespoň články na titulní stránce.

Řach! Doprostřed čela mě praštila šiška vystřelená z praku. Jen počkejte, vy smradi, teď tu klouzačku dobudu, i kdybych u toho měla oslepnout!




Žádné komentáře:

Okomentovat