Nikdo na světě není tak naivní jako rodiče malých dětí. Jenom rodiče malých dětí si totiž mohou myslet, že vyexpedují své potomky na dětské hřiště a čeká je relativně volné odpoledne, v němž budou po většinu času jen plnit roli pasivního dohlížitele. A jen úplný pitomec si může malovat, jak si na hřišti přečte alespoň nadpisy ze včerejších novin. Jsem slabomyslný pitomec.
Sbalila jsem nejnutnější věci k
přežití dvou hodin venku. Pití, svačinu, náhradní kalhoty,
fotbalový míč, volejbalový míč, míč bez konkrétního určení
- ale s Bleskem McQueenem, sedm umělohmotných traktorů, pět
lopatek (různé velikosti, délky i barvy), kyblík, badminton, líný
tenis, házecí talíř, několik bublifuků (pro případ vylití,
vycintání, či vypití), osmnáct angličáků, dřevěný meč,
vesmírnou pistoli, prak a samostříl. Do koutku obří tašky jsem
ostýchavě vmáčkla noviny a vklouzla do své zajeté role nákladní
ženy. (Jsem přesvědčena o tom, že v minulém životě jsem
musela být šerpou.)
Taška váží hrubým odhadem asi tak
dvě tuny a než ji dotáhnu na hřiště, mám pocit, že mi
odumřelo rameno. Proto se, zcela logicky, musí Kuba půl vteřiny
po příchodu na místo otráveně zeptat: „A s čím si mám jako
hrát?“ Silou vůle se nutím nenacpat dítě po hlavě do tašky a
zadrcnout za ním zip. Místo toho tahám ven tu příšernou hromadu
věcí a nabízím nejrůznější alternativy volnočasových
aktivit. Potomek se tváří, jako kdybych po něm chtěla, ať si
následujících pět let vydrží hrát s jednou šiškou a třemi
kamínky. No dobře, noviny zatím ještě vytahovat nebudu a půjdu
stavět silnici pro angličáky.
V žádném případě si ale nebudu
klekat. Jednak to bude rychlá akce (a pak si půjdu číst ty
noviny) a jednak mám výjimečně čisté džíny. Zatímco dřepím
na bobku a modeluji podle Kubových pokynů ostrou pravotočivou
zatáčku, kolem cválají ostatní děti a hází mi odletující
písek do očí. Jeden z probíhajících chlapečků si to špatně
vyměří, nabere mě loktem a vrazí mi koleno do páteře, takže
se ukázkově rozplácnu. Děti se radostně smějí, maminka
chlapečka káravě hrozí prstíkem, Kuba fňuká, že jsem mu
zničila silnici a já zjišťuji, že jsem si klekla do něčeho, co
vypadá jako rozžvýkaný piškot (a to záměrně uvádím tu
příznivější variantu). OK, čisté oblečení je stejně
přežitek.
Stavím v pokleku novou silnici. Kuba
fňuká, že tamta předchozí byla lepší a vyzývavě na mě
kouká, jakože co s tou informací udělám. Chce se mi fňukat
taky, ale trochu se stydím před ostatními matkami. Kubovi se chce
kakat. Jak jinak taky. Proč by chodil doma v pohodlí na záchod,
když si může dojít pěkně v přírodě a přiblížit tak svou
matku zase o kousek k Bohnicím? Vzhledem k tomu, že ještě
nevydrží sám sedět na bobku tak dlouho a tak spolehlivě, aby si
do toho nekecnul, zahrnuje proces kakání držení dítěte
ve výšce. Pokud možno v takovém úhlu, aby mi hovna nepadala na
tenisky a zároveň se trefila na rozložený igeliťák.
Stojím široce rozkročená, v
předklonu, ze kterého by ortopedi dostali kopřivku, a na napnutých
rukou držím patnáct kilo živé váhy. Dítě se spokojeně
rozhlíží po krajině:
- Kubo, tlač! Začínají mě bolet ruce!
- Tlačím, tlačím. To je tíha!
- No to mi říkej! Nemůžeš trochu přidat? (Ruce se mi začínají trochu třást.)
- Mami? Může mít někdo modrý bobky?
- Nemůže! A dělej!
- Dělám, co můžu! A co zelený? Zelený může?
- Kubo, prosím tě! Už jsi? Mě už strašně bolí ruce i záda!
- To by mě zajímalo, jaký bobky mají žáby! Viděla jsi někdy žábu kakat?
- Proboha tě prosím, přidej. Já už tě neudržím! (Už se klepu celá. Nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že jsem sáhla do elektřiny.)
- Tak jo. Už to je.
- No prima. Tak já tě utřu.
- Tak ne. Ještě tam nějaký bobky jsou. Ještě budu kakat.
- Grrrrrr......
- To jsem ale udělal hezkou hromádku, co? Podívej se pořádně zblízka!
A to už vůbec nemluvím o tom, že
trefit se kakajícím dítětem z výšky na igelitový pytlík se
podobá snaze zasáhnout atomovou bombou záhonek petržele.
Na hřiště se vracím v lehkém
předklonu. Nejspíš mi vyskočila ploténka, nebo jsem si ulomila
obratel, nebo tak něco. Dítě radostně poskakuje kolem mě. V
průběhu kadící epizody nám někdo zboural postavenou silnici.
Radostnému poskakování je konec. Nastupuje pro změnu fňukání.
Kombinací mých, mateřstvím rozvinutých, přesvědčovacích a
argumentačních schopností ho přemluvím, že silnice je trapný
přežitek. Místo toho stavíme závodní okruh. Tentokrát si do
rozžvýkaného piškotu kleknu druhým kolenem.
Kuba projevuje přání, abych dobývala
klouzačku, na kterou vylezl. Probojovávám se ke klouzačce a kolem
uší mi nejdřív sviští šišky a posléze kameny solidní
velikosti. Moc mě ta hra nebaví. Přece jenom mám pocit, že bych
své oči ještě někdy v budoucnu využila. Také mi nedělá úplně
dobře, když na mě dítě před lidmi řve: „Do boje, ty zbabělej
mizero!“
Když se do bitvy zapojují ostatní
děti, využívám všeobecného zmatku a nenápadně se plížím k
lavičce. Teď přišla moje chvíle a konečně si přečtu ty
noviny. Zavřela jsem špatně flašku s pitím, takže veškerá
voda vytekla - hádejte kam? Dobře, přečtu si alespoň články na
titulní stránce.
Řach! Doprostřed čela mě praštila
šiška vystřelená z praku. Jen počkejte, vy smradi, teď tu
klouzačku dobudu, i kdybych u toho měla oslepnout!
Žádné komentáře:
Okomentovat