neděle 2. října 2016

Drahé paní učitelky, aneb Nejezte mrtvé holuby!


Drahé paní učitelky, hned na začátku mého dopisu bych se s vámi chtěla podělit o jednu příhodu: Před časem se Kuba vrátil ze školky a oznámil mi, že jste se učili novou písničku o veverušce. Připadalo mi to nesmírně poetické a přirozeně jsem žádala, aby mi jí zazpíval (už jsem si i začala chystat kapesník, abych měla čím stírat slzy dojetí, které mi potečou). Zpívání ale rezolutně odmítl s tím, že se mu ta písnička vůbec nelíbí a nikdy v životě už ji zpívat nechce. Kromě veverušky v ní totiž údajně figuruje ještě dívka, která našla mrtvou holubičku, snědla ji a moc jí chutnala.

Zbystřila jsem a přišlo mi poměrně dost drsné učit děti v mateřské školce písničky s podobným obsahem. Na druhou stranu jsem už z mašinérie školství vypadla před značnou dobou, takže je dost možné, že se od mého mládí vyučovací metody změnily. Třeba se podobné brutality učí v rámci přípravy na drsný život, který děti čeká. Ačkoli o prospěšnosti konzumování zvířecích mršin, nalezených ve volné přírodě, by se dalo diskutovat. No nic. Každopádně jsem se rozhodla nezpochybňovat vaši autoritu v očích dítěte a už jsem tu mrtvou holubičku nijak dál nepitvala.


Za pár dní jsem si na nástěnce před třídou všimla papírku, na kterém byla napsána slova oné písničky (pravděpodobně za účelem toho, abychom si o zvířecích mršinách mohli prozpěvovat před spaním). Se zájmem jsem se začetla a zjistila, že originální text písně zní: „Pod keříčkem u lupínku, našla jsem já holubinku. Hop hej tralala, ta mi ale chutnala!“... Takže asi tak.

Co z toho všeho plyne pro vás? Vlastně v podstatě nic jiného, než že mému dítěti se nedá věřit. A byla bych vám velmi vděčná, kdybyste si při jeho projevech neustále opakovaly, že má výjimečnou schopnost přizpůsobovat si realitu podle svého. Dost se totiž děsím toho, co o nás ve školce vypráví a mám důvodnou obavu, abyste v důsledku toho nevolaly na naši rodinu sociálku. Dovolte mi proto prosím, abych některé věci uvedla na pravou míru:

Tak za prvé. Minulou sobotu jsem pro Kubu a jeho kamarády připravila výpravu za pověstmi v okolí našeho bydliště. Následně jsme byli na jídle v dětské restauraci (a ani se neptejte, kolik tam stál blbý kuřecí řízek) a večer jsme šli na ohňostroj. V neděli jsme byli v aquaparku (a ani se neptejte, kolik stálo vstupné a jak dlouhé byly fronty na tobogán) a pak jsme ho z posledních sil vyvezli na cyklovýlet.

Úplně jsem se tedy tetelila nadšením, když přišel Kuba v pondělí ze školky s tím, že jste si povídali o víkendu. Představovala jsem si, jak jsem ve vašich očích konečně získala status snaživé a dokonalé matky. Dost mě tedy zdrtilo, když mi můj drahý potomek oznámil, že na otázku: „Co jste dělali o víkendu?“ odpověděl: „Nic. Byli jsme u paní zubařky a pak koukali celej den i noc na televizi.“ Přísahám, že kecá! Navíc vůbec netuším, proč si vymyslel tu zubařku!

Za druhé. Konečně jsem pochopila ty vaše nenápadné a opatrné otázky ohledně našeho náboženského vyznání. Ne, skutečně nejsme žádní náboženští fanatici. Považuji se za vášnivého ateistu a nemám ani páru, proč vás Kuba začal zdravit „pozdrav pán bůh“ a „spánembohem.“ Od nás to ale nemá! Trochu podezírám Krkonošské pohádky a přemýšlím, že mu je cvičně zakážu.

A konečně; nedávno jsem ho slyšela, jak svému kamarádovi zaníceně líčí, že maminka tancuje doma nahatá. To mě přivedlo na myšlenku, jestli něco podobného náhodou nevykládá i ve školce. (Popravdě některé vaše pohledy by tomu dost odpovídaly.) Vaše případné představy o orgiích odehrávajících se v našem obýváku musím ale rozhodně vyvrátit. Od té doby, co jsem otěhotněla, jsem si doma nahá nezatančila ani jednou!

Jo a včera jsem k obědu neměli Jaroušky, nýbrž halušky. I když vám Kuba bude tvrdit opak!