Drahé paní učitelky, hned na začátku
mého dopisu bych se s vámi chtěla podělit o jednu příhodu: Před
časem se Kuba vrátil ze školky a oznámil mi, že jste se učili
novou písničku o veverušce. Připadalo mi to nesmírně poetické
a přirozeně jsem žádala, aby mi jí zazpíval (už jsem si i
začala chystat kapesník, abych měla čím stírat slzy dojetí,
které mi potečou). Zpívání ale rezolutně odmítl s tím, že se
mu ta písnička vůbec nelíbí a nikdy v životě už ji zpívat
nechce. Kromě veverušky v ní totiž údajně figuruje ještě
dívka, která našla mrtvou holubičku, snědla ji a moc jí
chutnala.
Zbystřila jsem a přišlo mi poměrně
dost drsné učit děti v mateřské školce písničky s podobným
obsahem. Na druhou stranu jsem už z mašinérie školství vypadla
před značnou dobou, takže je dost možné, že se od mého mládí
vyučovací metody změnily. Třeba se podobné brutality učí v
rámci přípravy na drsný život, který děti čeká. Ačkoli o
prospěšnosti konzumování zvířecích mršin, nalezených ve
volné přírodě, by se dalo diskutovat. No nic. Každopádně jsem
se rozhodla nezpochybňovat vaši autoritu v očích dítěte a už
jsem tu mrtvou holubičku nijak dál nepitvala.
Za pár dní jsem si na nástěnce před
třídou všimla papírku, na kterém byla napsána slova oné
písničky (pravděpodobně za účelem toho, abychom si o zvířecích
mršinách mohli prozpěvovat před spaním). Se zájmem jsem se
začetla a zjistila, že originální text písně zní: „Pod
keříčkem u lupínku, našla jsem já holubinku. Hop hej tralala,
ta mi ale chutnala!“... Takže asi tak.
Co z toho všeho plyne pro vás?
Vlastně v podstatě nic jiného, než že mému dítěti se nedá
věřit. A byla bych vám velmi vděčná, kdybyste si při jeho
projevech neustále opakovaly, že má výjimečnou schopnost
přizpůsobovat si realitu podle svého. Dost se totiž děsím toho,
co o nás ve školce vypráví a mám důvodnou obavu, abyste v
důsledku toho nevolaly na naši rodinu sociálku. Dovolte mi proto
prosím, abych některé věci uvedla na pravou míru:
Tak za prvé. Minulou sobotu jsem pro
Kubu a jeho kamarády připravila výpravu za pověstmi v okolí
našeho bydliště. Následně jsme byli na jídle v dětské
restauraci (a ani se neptejte, kolik tam stál blbý kuřecí řízek)
a večer jsme šli na ohňostroj. V neděli jsme byli v aquaparku (a
ani se neptejte, kolik stálo vstupné a jak dlouhé byly fronty na
tobogán) a pak jsme ho z posledních sil vyvezli na cyklovýlet.
Úplně jsem se tedy tetelila nadšením,
když přišel Kuba v pondělí ze školky s tím, že jste si
povídali o víkendu. Představovala jsem si, jak jsem ve vašich
očích konečně získala status snaživé a dokonalé matky. Dost
mě tedy zdrtilo, když mi můj drahý potomek oznámil, že na
otázku: „Co jste dělali o víkendu?“ odpověděl: „Nic. Byli
jsme u paní zubařky a pak koukali celej den i noc na televizi.“
Přísahám, že kecá! Navíc vůbec netuším, proč si vymyslel tu
zubařku!
Za druhé. Konečně jsem pochopila ty
vaše nenápadné a opatrné otázky ohledně našeho náboženského
vyznání. Ne, skutečně nejsme žádní náboženští fanatici.
Považuji se za vášnivého ateistu a nemám ani páru, proč vás
Kuba začal zdravit „pozdrav pán bůh“ a „spánembohem.“ Od
nás to ale nemá! Trochu podezírám Krkonošské pohádky a
přemýšlím, že mu je cvičně zakážu.
A konečně; nedávno jsem ho slyšela,
jak svému kamarádovi zaníceně líčí, že maminka tancuje doma
nahatá. To mě přivedlo na myšlenku, jestli něco podobného
náhodou nevykládá i ve školce. (Popravdě některé vaše pohledy
by tomu dost odpovídaly.) Vaše případné představy o orgiích
odehrávajících se v našem obýváku musím ale rozhodně
vyvrátit. Od té doby, co jsem otěhotněla, jsem si doma nahá
nezatančila ani jednou!
Jo a včera jsem k obědu neměli
Jaroušky, nýbrž halušky. I když vám Kuba bude tvrdit opak!
Žádné komentáře:
Okomentovat