Jsem děsná, aneb udělejte mi něco s těma vlasama!

Patřím k onomu typu žen, o kterých, když chcete říct něco milého, prohlásíte, že sice nejsou klasicky krásné, ale – následuje kratičké zaváhání - že mají jistý šarm. „Jistý šarm“ má sice nepochybně i Frankenstein, ale na druhou stranu to zní mnohem lépe, než kdybyste zůstali jen u té první části. Periodicky se u mě tudíž objevují záchvaty paniky, že při současném vzhledu prostě nemůžu dál existovat a krizová situace si žádá rychlou akci...

Někdy v pubertě, kdy byly mé emoce a pochybnosti zjitřené na maximum, jsem si v jistém dívčím časopise přečetla článek, který začínal zvoláním: „Chcete mít krásné, splývavé, hollywoodské vlny? Víme, jak na to!“ To je ono! Splývavé, hollywoodské vlny! Konečně můj život získá třetí rozměr a budu prostě nádherná! Celé to spočívalo v tom, že pramínky mokrých vlasů – zhruba tak tlustých jako průměrná žížala – natočíte na papírové harmoniky, které jste si předem vyrobili z listů novin.

Pustila jsem se do toho. Poskládala jsem miniaturní harmoniky asi tak z deseti kil novin. Ke konci procesu už mi dost tuhly prsty, ale nemínila jsem to vzdát. Vidina sama sebe, kterak kráčím po ulici s aureolou lehce zvlněných vlasů, které mi dodávají celebritózního vzhledu, mě poháněla kupředu. Pak jsem si tu papírovou záplavu zamotala do vlasů a s hlavou, která se rozměry blížila k satelitu, jsem šla spát. Nemá cenu si nic nalhávat; moc jsem se té noci nevyspala. Ostatně zkuste si přivodit tvrdý a posilující spánek, když máte na hlavě půl trafiky.

Ráno jsem se vzbudila na polštáři plném podivných černých fleků a šmouh. No jako jo, mělo mě to varovat, ale byla jsem tak natěšená na svůj nový účes, že jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Jala jsem se rozmotávat novinové harmoniky a šlo to dost těžko. V průběhu noci se do sebe všelijak zapletly a k vymotání některých jsem musela použít hrubou sílu – a ano, došlo i na stříhání. Za slabou hodinku, kdy už jsem měla ruce úplně odkrvené, se přede mnou na stole kupila záplava zmačkaných novin a několika hrstí vytrhaných vlasů. K mému nezměrnému zklamání však na mé hlavě nevznikla záplava měkkých vln, ale něco, co nejvíc ze všeho připomínalo trsy takových těch ostnatých minikřovíček, co rostou na okrajích pouští.

A nešlo to rozčesat! Jakože vůbec! Tiskařská čerň (nebo co to bylo), která pustila z novin (jo, to byly ty černé fleky na polštáři) do mokrých vlasů, je natužila. A harmoniky je následně zmačkaly do malých chomáčků. Dílo zkázy bylo dokonáno. Myla jsem to, česala a zase myla, ale následující týden jsem vypadala jako rodná sestra Jimiho Hendrixe. A ne! Nebylo to sexy!

Na chvíli jsem si dala se vzhledovými experimenty oraz, než mě zase přemohly pubertální hormony a převážil ve mně pocit, že jestli se sebou okamžitě (ale okamžitě!) něco neudělám, budu muset na ulici vycházet pouze v masce Micky Mouse. Jsem totiž děsná, příšerná a hlavně t-u-c-t-o-v-á! A na tuctovost je, jak známo, nejlepším lékem blonďatý přeliv! Tentokrát jsem se rozhodla neponechat nic náhodě a svěřila jsem se do rukou odborníkům. K místní kadeřnici jsem nakráčela s jasnou vidinou plavé kštice, která mi přihraje davy obdivovatelů.

Hodí se poznamenat, že v té době jsem bydlela ve vsi o sto čtyřiceti dvou obyvatelích a ke kadeřnici se jezdilo do okresního města – a byla to velká událost! Takže tolik asi k úrovni kadeřnických služeb. Poté, co jsem přednesla svůj požadavek, kadeřnice radostně zastříhala nůžkami, uštědřila mi herdu do ramene, řekla: „Prima!“ a pustila se do toho. Vystupovala velmi sebejistě a očividně jí nijak nevzrušoval fakt, že by z mých tmavě zrzavých (poslední výstřelek domácího barvení) vlasů měla vyrobit plavou hřívu.

Už při oplachování barvy si ale přestala pohvizdovat veselou písničku a uklouzlo jí tlumené: „Jejda!“, které nevěštilo vůbec nic pěkného a poměrně dost mě zneklidnilo. V zrcadle na mě třeštilo oči něco, co mělo místo hlavy zářivě oranžový pomeranč. „To hnedlinky spravíme!“ zacvrlikala statečně kadeřnice a napatlala mi na hlavu jinou pastu. No ano, svým způsobem se to spravilo. Ve finále na mě v zrcadle třeštilo oči něco, co mělo hlavu oslnivě žlutobílou. Podobně si představuji explozi slunce.

K dovršení všeho mi při všech těch kadeřnických procedurách ujel jediný vlak do rodné vesnice a musela jsem domů stopem. Zatímco jsem na výpadovce z města usilovně mávala na projíždějící auta, přesvědčovala jsem sama sebe, že to nakonec není tak špatné a zářivě platinové (respektive spíš bezbarvé) vlasy jsou v kurzu. Zastavil mi bavorák s německou poznávačkou. Už jsem se ochotně hrnula na přední sedadlo, jen mě zarazil dlouhý monolog řidiče, ve kterém se podezřele často opakovalo „wie viel?“ Když někdo umí německy tak mizerně jako já, trvá několik trapných minut, než mu dojde, že ho považují za šlapku čtvrté cenové třídy a ptají se na cenu. A pak následuje několik ještě trapnějších minut pro obě strany.

Proč to vlastně vykládám? Ale jen jsem si na to tak vzpomněla, když mi nedávno volala zoufalá Klára, aktuálně matka dvou dětí. Nějakým nedopatřením osudu se jí podařilo zbavit se obou potomků najednou a z rozmařilosti se rozhodla využít volného času k nabarvení vlasů. Zvolila velmi tmavě hnědou, napatlala si ji na hlavu a zrovna v tu chvíli jí zavolala matka. Je známo, že telefonické hovory s matkami svou délkou výrazně převyšují průměr a také je známo, že ženy na mateřské dovolené se snaží využít každou volnou sekundu k nějaké práci. Takže Klára telefonovala, přidržujíc si mobil ramenem a přitom vyklízela myčku, vařila oběd, prala prádlo a dokonce prý stihla utřít prach v obýváku. A stále telefonovala a telefonovala.

Když poté konečně zavěsila a šla si opláchnout barvu z vlasů (po mnohem, mnohem delší době, než výrobce uváděl), s hrůzou zjistila, že při všech těch činnostech si sem tam občas bezděčně sáhla rukou na vlasy a poté na obličej. Na několika místech si tak obarvila načerno takové ty jemnoučké chloupky na tvářích. „Vypadám jako vlčí dítě! A ničím to nejde dolů, já se snad budu muset začít normálně holit,“ štkala. „A víš, co je na tom nejhorší?“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Že jsem jen prostě chtěla vypadat jinak a něco se sebou udělat, protože mám pocit, že posledních asi tak deset let vypadám úplně děsně! Dokážeš to pochopit???“

Ale no tak něco málo o tom náhodou vím. Právě přemýšlím, jak by mi asi tak slušel sestřih na ježka.