neděle 6. listopadu 2016

Mezi námi pětadvacítkami, aneb Kolik ti vlastně je?


Aby bylo jasno; já nestárnu! Narozeniny slavím jen tak, aby se neřeklo – a abych měla důvod plížit se ráno po oslavě po bytě a slibovat, že už nikdy, nikdy, nikdy v životě nebudu pít. Jinak jsem pořád stejně nechutně mladá, energická a perspektivní. Patrné je to zejména poté, co v průběhu noci vstávám pětkrát až desetkrát ke Kubovi, abych zahnala bubáky pod postel/podala mu pití/našla plyšáka. To ze mě mládí přímo odkapává.

Jen moje okolí tomu pořád nějak nechce rozumět. Před nějakou dobou jsem se ocitla na oslavě narozenin plné středoškoláků před maturitou. Oslavenkyně byla velmi taktní a pozvala nás upřímně a srdečně větou: „Ste teda jako zvaný, ale rači si to rozmyslete, páč tam budou samý mladý lidi!“ Jak sami jistě uznáte, takovému pozvání jednoduše nešlo odolat. Pročež jsem se rozhodla, že na tu oslavu zkrátka půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám.


Celé to probíhalo v bývalé klubovně Svazarmu, kulisy obstarávaly vyřazené sedačky s fleky od bůhvíčeho (úpěnlivě jsem se snažila si to nedomýšlet), kola s rumem a hudba, která zněla, jako kdyby ji pouštěli z plechovky. Rozhodla jsem se oprostit se od všech předsudků, srdnatě jsem se zúčastňovala všech přípitků a chápavě přikyvovala, když se probíralo, co se asi tak bude zkoušet v pondělí z dějáku. Po několika umatlaných skleničkách mi připadalo, že už jsem se do středoškolské společnosti moc pěkně začlenila. Vtom se ke mně vrhla úplně zmalovaná a úplně opilá slečna. Pověsila se mi kolem krku jako jezevec, zadívala se mi velmi zblízka a velmi zhluboka do očí (přičemž se marně snažila zaostřit) a zavrkala: „To je tak super, že se s náma bavíte!“

Potřebovala jsem několik dalších umatlaných skleniček na to, abych se vzpamatovala z rány, kterou utržilo moje sebevědomí. Asi za hodinu jsem se vmísila do tančícího hloučku a připadala jsem si zase hrozně mladě a free. Asi tak na sedm a půl minuty, než jsem zaslechla jak jeden z opodál stojících chlapců znalecky poznamenal: „Ale volové, na to jak strašně je stará, tak netancuje zas tak špatně, néé?“ Šla jsem si sednout a strávila zbytek večer v chmurných myšlenkách o důchodovém připojištění.

Jenže, jak praví každý druhý motivační citát vyvedený na pozadí zapadajícího slunce, věk je jen číslo a všechno je ve vaší hlavě. Takže jsem se rozhodla rozpor mezi svým mentálním založením a tuhnoucími klouby vyřešit tím, že už mi doživotně bude pětadvacet. A doposud mi to fakt pěkně vycházelo. Nás pětadvacítky totiž žádné narozeniny nemůžou vyvést z míry, protože jsme v tom nejlepším věku. Můžeme se klidně opít, protože už nám ráno nad postelí nepostávají rodiče a nedožadují se vysvětlení, proč jsme ve čtyři ráno přišli domů v doprovodu několika cizích lidí a tvrdili jsme, že náš vlastní otec není náš vlastní otec, ale domovník, kterého zaměstnáváme. A v ty čtyři ráno si klidně můžeme dát pizzu v nonstopu, protože náš metabolismus ještě funguje tak, jak má, a nepřeměňuje ve špeky i pouhý pohled na jídlo. Navíc si můžeme vybrat, jestli se budeme chovat jako puberťačky nebo absolutně dospělé, a tolerovat se dají oba dva póly. Pětadvacítka je prostě dobrá

Bohužel jsem to zapomněla patřičně vysvětlit svému dítěti. Sedíme si takhle v společnosti v restauraci, popíjíme vínko, kolem cválají děti. Do stolu drcají přiměřeně, otravují jen minimálně, počet úrazů nula – takže panuje velikánská pohoda. Idylu zintenzivňuje přibíhající Kuba, který šplhá na můj klín a pevně mě objímá. Bože, být matkou je to nejkrásnější na světě! Jak se tulí, miláček!

Najednou mi dochází, že se miláček až tak úplně netulí, spíš se tak trošku odtahuje, aby měl lepší výhled a upřeně mi hledí do obličeje. „Co to tady máš?“ ptá se jasným hláskem a ukazuje na něco neurčitého. Sice nevím, co přesně myslí, ale vzhledem k tomu, že se to nachází na mém obličeji, ani to vědět nechci. „Dáš si ještě džus, Kubíku?“ zkouším odvést pozornost. Marně. Zaujaté dítě připomíná vytrvalostí buldoka. Vezme kůži na mém čele do svých nežných prstíků, zmáčkne (pro lepší názornost, aby to bylo jasné i úplnému blbovi), čímž si dokonale zajistí pozornost celého stolu, a prohlásí: „Tady to! Tyhle hluboký čáry. Co to je?“

Krucinálfagot! Víte vy vůbec, jaký úsilí musíme my, pětadvacítky, denně vyvinout, abychom vypadaly alespoň na třicet?! Smráďata nevděčný!