Aby bylo jasno; já nestárnu!
Narozeniny slavím jen tak, aby se neřeklo – a abych měla důvod
plížit se ráno po oslavě po bytě a slibovat, že už nikdy,
nikdy, nikdy v životě nebudu pít. Jinak jsem pořád stejně
nechutně mladá, energická a perspektivní. Patrné je to zejména
poté, co v průběhu noci vstávám pětkrát až desetkrát ke
Kubovi, abych zahnala bubáky pod postel/podala mu pití/našla
plyšáka. To ze mě mládí přímo odkapává.
Jen moje okolí tomu pořád nějak
nechce rozumět. Před nějakou dobou jsem se ocitla na oslavě
narozenin plné středoškoláků před maturitou. Oslavenkyně byla
velmi taktní a pozvala nás upřímně a srdečně větou: „Ste
teda jako zvaný, ale rači si to rozmyslete, páč tam budou samý
mladý lidi!“ Jak sami jistě uznáte, takovému pozvání
jednoduše nešlo odolat. Pročež jsem se rozhodla, že na tu oslavu
zkrátka půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve
svém životě udělám.
Celé to probíhalo v bývalé klubovně
Svazarmu, kulisy obstarávaly vyřazené sedačky s fleky od
bůhvíčeho (úpěnlivě jsem se snažila si to nedomýšlet), kola
s rumem a hudba, která zněla, jako kdyby ji pouštěli z plechovky.
Rozhodla jsem se oprostit se od všech předsudků, srdnatě jsem se
zúčastňovala všech přípitků a chápavě přikyvovala, když se
probíralo, co se asi tak bude zkoušet v pondělí z dějáku. Po
několika umatlaných skleničkách mi připadalo, že už jsem se do
středoškolské společnosti moc pěkně začlenila. Vtom se ke mně
vrhla úplně zmalovaná a úplně opilá slečna. Pověsila se mi
kolem krku jako jezevec, zadívala se mi velmi zblízka a velmi
zhluboka do očí (přičemž se marně snažila zaostřit) a
zavrkala: „To je tak super, že se s náma bavíte!“
Potřebovala jsem několik dalších
umatlaných skleniček na to, abych se vzpamatovala z rány, kterou
utržilo moje sebevědomí. Asi za hodinu jsem se vmísila do
tančícího hloučku a připadala jsem si zase hrozně mladě a
free. Asi tak na sedm a půl minuty, než jsem zaslechla jak jeden z
opodál stojících chlapců znalecky poznamenal: „Ale volové, na
to jak strašně je stará, tak netancuje zas tak špatně, néé?“
Šla jsem si sednout a strávila zbytek večer v chmurných
myšlenkách o důchodovém připojištění.
Jenže, jak praví každý druhý
motivační citát vyvedený na pozadí zapadajícího slunce, věk
je jen číslo a všechno je ve vaší hlavě. Takže jsem se
rozhodla rozpor mezi svým mentálním založením a tuhnoucími
klouby vyřešit tím, že už mi doživotně bude pětadvacet. A
doposud mi to fakt pěkně vycházelo. Nás pětadvacítky totiž
žádné narozeniny nemůžou vyvést z míry, protože jsme v tom
nejlepším věku. Můžeme se klidně opít, protože už nám ráno
nad postelí nepostávají rodiče a nedožadují se vysvětlení,
proč jsme ve čtyři ráno přišli domů v doprovodu několika
cizích lidí a tvrdili jsme, že náš vlastní otec není náš
vlastní otec, ale domovník, kterého zaměstnáváme. A v ty čtyři
ráno si klidně můžeme dát pizzu v nonstopu, protože náš
metabolismus ještě funguje tak, jak má, a nepřeměňuje ve špeky
i pouhý pohled na jídlo. Navíc si můžeme vybrat, jestli se
budeme chovat jako puberťačky nebo absolutně dospělé, a
tolerovat se dají oba dva póly. Pětadvacítka je prostě dobrá
Bohužel jsem to zapomněla patřičně
vysvětlit svému dítěti. Sedíme si takhle v společnosti v
restauraci, popíjíme vínko, kolem cválají děti. Do stolu drcají
přiměřeně, otravují jen minimálně, počet úrazů nula –
takže panuje velikánská pohoda. Idylu zintenzivňuje přibíhající
Kuba, který šplhá na můj klín a pevně mě objímá. Bože, být
matkou je to nejkrásnější na světě! Jak se tulí, miláček!
Najednou mi dochází, že se miláček
až tak úplně netulí, spíš se tak trošku odtahuje, aby měl
lepší výhled a upřeně mi hledí do obličeje. „Co to tady
máš?“ ptá se jasným hláskem a ukazuje na něco neurčitého.
Sice nevím, co přesně myslí, ale vzhledem k tomu, že se to
nachází na mém obličeji, ani to vědět nechci. „Dáš si ještě
džus, Kubíku?“ zkouším odvést pozornost. Marně. Zaujaté dítě
připomíná vytrvalostí buldoka. Vezme kůži na mém čele do
svých nežných prstíků, zmáčkne (pro lepší názornost, aby to
bylo jasné i úplnému blbovi), čímž si dokonale zajistí
pozornost celého stolu, a prohlásí: „Tady to! Tyhle hluboký
čáry. Co to je?“
Krucinálfagot! Víte vy vůbec, jaký
úsilí musíme my, pětadvacítky, denně vyvinout, abychom vypadaly
alespoň na třicet?! Smráďata nevděčný!
Žádné komentáře:
Okomentovat