V létě jsem chodila běhat. Ne, že
by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo
dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže
jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko,
minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt
mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na
chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž,
ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou
asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.
Seděla si na chodníku, mžourala do
ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím
přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám
jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že
sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často
nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou
těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z
toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a
zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje),
co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.
Pán na drátě byl velmi ochotný,
shovívavě mi vysvětlil, že je to puštík a přikázal mi, abych
ho odchytila, což mě dost rozhodilo. Už jsem dělala kdeco, ale s
odlovem sov moc zkušeností nemám. „To zvládnete! Je
dezorientovaný. Přehoďte přes něj ručník a strčte ho do
nějakýho boxu. A vezměte si pevný rukavice, páč bude asi dost
škrábat. My si pro něj pak přijedem. Jo a dávejte si bacha na
voči!“ zasmál se laškovně a zavěsil. No tak teda jo. Vybavila
jsem se plastovým boxem z IKEA a největší osuškou, co jsem doma
našla. Natáhla jsem si kožené rukavice a přes oči lyžařské
brýle. Vedro, nevedro; přece se nenechám oslepit puštíkem.
Ačkoli v hospodě u piva by se ta historka nepochybně určitě moc
hezky vyjímala.
Venku bylo asi tak osmadvacet stupňů,
když jsem se plížila sídlištěm s lyžařskými brýlemi na
hlavě a s osuškou přes rameno. Na rukou kožené rukavice, v
podpaží černou plastovou krabici. Za rohem jsem téměř vrazila
do postaršího pejskaře. Nevěřícně na mě zazíral a velmi
opatrně pravil: „Můžu se vás zeptat, co jdete dělat?“ Když
jsem odvětila, že jdu chytat sovu, zahájil tak kvapný ústup, že
to připomínalo skoro útěk. Myslím, že si úplně dokážu
představit, jak se do fondu jeho historek na čelní místo zařadila
ta s pracovním názvem „Kterak jsem potkal magora uprchlého z
Bohnic.“
Jo a mimochodem; když si pro sovu
přijel pán, co má na starosti sovy (nejsem si teda úplně jistá,
jestli to takhle přesně vyplňuje i do kolonky „zaměstnání“
na formulářích) dost apaticky vyslechl moje dramatické líčení
odchytu a pak mě poučil: „Měla jste jí přitom drbat za
ouškama. To je vohromně zklidňuje. Vo tom jste nikdy neslyšela?“
Hele, asi jsem zrovna chyběla, když se to ve škole probíralo.
Tak nějak jsem si na tuhle příhodu
vzpomněla, když jsme se před pár dny honili s Kubou v našem bytě
(což je samozřejmě naprosto ideální místo pro honičky všeho
druhu). Moje dítě obecně velmi těžce nese, pokud se na obzoru
objeví něco, co by mohlo připomínat porážku. Když jsem tedy
zdrhala chodbou, hodil po mě kvalitní rybičku. V praxi to vypadalo
tak, že po mě v běhu skočil, chytil mě za kotníky a škubl
dozadu.
Myslím, že člověk nemusí mít
nijak zvlášť rozsáhlé znalosti fyziky, aby si dokázal
představit, co to udělá s běžící matkou. Vzhledem k tomu, že
jsem takový zákeřný zákrok nečekala, nestihla jsem před sebe
dát ruce a vzala jsem to obličejem rovnou na roh krabice se
stojanem na kola. Následky byly dost otřesné. Ačkoli zuby
kupodivu zůstaly na svém původním místě, rozsekla jsem si ret,
vyhodila čelist, pod nosem mi vyskočila černofialová modřina a
svému rodnému dítěti jsem pod vlivem zjitřených emocí a
ochromující bolesti řekla, že je debil.
Bohužel jsem druhý den musela s Kubou
na kontrolu k dětské doktorce. Samozřejmě jsem tušila, že
nevypadám zrovna jako Miss Universe, ale že je to fakt špatný
jsem pochopila, když pediatrička při pohledu na mě vyjekla a
lehce se zapotácela. „Co se vám, proboha, stalo?“ zeptala se
zděšeně. Chtěla jsem tu dramatickou situaci trošku odlehčit,
tak jsem se usmála tím jedním koutkem, co mi ještě zůstal
pohyblivý a zašišla nakolik mi oteklý ret dovolil: „To mi
udělal syn.“
Naše pediatrička je žena světa
znalá. Změřila si pohledem našeho blonďatého andílka, pokývala
hlavou, soucitně mě pohladila po rameni a polohlasně pravila:
„Tak, tak, stanou se všelijaké věci, že? Kdybyste se
potřebovala svěřit, jsem tu pro vás!“ Ve snaze uvést věci na
pravou míru a zbavit svého zákonitého muže nálepky domácího
násilníka jsem se do šišlavých vysvětlení zaplétala stále
víc a víc. A doktorka byla stále víc a víc chápavější: „To
víte, že ano. Stojan na kola. Samozřejmě!“
Vzdala jsem to. Některý věci se fakt
blbě vysvětlujou. To máte jako ten soused, co na mě onehdá
zazvonil zrovna to odpoledne, kdy jsem se nějakým nedopatřením
ocitla sama doma a užívala si horkou vanu. Zabouchl si klíče a
vzhledem k tomu, že jsou naše balkóny oddělené jen plexisklovou
přepážkou, napadlo ho, že by přes náš balkón mohl přelézt
na ten svůj a oknem se dostat domů. Přirozeně jsem mu to
dovolila. Nejsem nelida. Nicméně celou tu dobu jsem přemýšlela,
jak budu svému muži vysvětlovat, že z našeho balkónu spadl cizí
chlap, zatímco já jsem na sobě měla jen župan.
Žádné komentáře:
Okomentovat