pondělí 21. listopadu 2016

Drbejte sovy za ušima, aneb Všechno je to úplně jinak


V létě jsem chodila běhat. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko, minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž, ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.

Seděla si na chodníku, mžourala do ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje), co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.


Pán na drátě byl velmi ochotný, shovívavě mi vysvětlil, že je to puštík a přikázal mi, abych ho odchytila, což mě dost rozhodilo. Už jsem dělala kdeco, ale s odlovem sov moc zkušeností nemám. „To zvládnete! Je dezorientovaný. Přehoďte přes něj ručník a strčte ho do nějakýho boxu. A vezměte si pevný rukavice, páč bude asi dost škrábat. My si pro něj pak přijedem. Jo a dávejte si bacha na voči!“ zasmál se laškovně a zavěsil. No tak teda jo. Vybavila jsem se plastovým boxem z IKEA a největší osuškou, co jsem doma našla. Natáhla jsem si kožené rukavice a přes oči lyžařské brýle. Vedro, nevedro; přece se nenechám oslepit puštíkem. Ačkoli v hospodě u piva by se ta historka nepochybně určitě moc hezky vyjímala.

Venku bylo asi tak osmadvacet stupňů, když jsem se plížila sídlištěm s lyžařskými brýlemi na hlavě a s osuškou přes rameno. Na rukou kožené rukavice, v podpaží černou plastovou krabici. Za rohem jsem téměř vrazila do postaršího pejskaře. Nevěřícně na mě zazíral a velmi opatrně pravil: „Můžu se vás zeptat, co jdete dělat?“ Když jsem odvětila, že jdu chytat sovu, zahájil tak kvapný ústup, že to připomínalo skoro útěk. Myslím, že si úplně dokážu představit, jak se do fondu jeho historek na čelní místo zařadila ta s pracovním názvem „Kterak jsem potkal magora uprchlého z Bohnic.“

Jo a mimochodem; když si pro sovu přijel pán, co má na starosti sovy (nejsem si teda úplně jistá, jestli to takhle přesně vyplňuje i do kolonky „zaměstnání“ na formulářích) dost apaticky vyslechl moje dramatické líčení odchytu a pak mě poučil: „Měla jste jí přitom drbat za ouškama. To je vohromně zklidňuje. Vo tom jste nikdy neslyšela?“ Hele, asi jsem zrovna chyběla, když se to ve škole probíralo.

Tak nějak jsem si na tuhle příhodu vzpomněla, když jsme se před pár dny honili s Kubou v našem bytě (což je samozřejmě naprosto ideální místo pro honičky všeho druhu). Moje dítě obecně velmi těžce nese, pokud se na obzoru objeví něco, co by mohlo připomínat porážku. Když jsem tedy zdrhala chodbou, hodil po mě kvalitní rybičku. V praxi to vypadalo tak, že po mě v běhu skočil, chytil mě za kotníky a škubl dozadu.

Myslím, že člověk nemusí mít nijak zvlášť rozsáhlé znalosti fyziky, aby si dokázal představit, co to udělá s běžící matkou. Vzhledem k tomu, že jsem takový zákeřný zákrok nečekala, nestihla jsem před sebe dát ruce a vzala jsem to obličejem rovnou na roh krabice se stojanem na kola. Následky byly dost otřesné. Ačkoli zuby kupodivu zůstaly na svém původním místě, rozsekla jsem si ret, vyhodila čelist, pod nosem mi vyskočila černofialová modřina a svému rodnému dítěti jsem pod vlivem zjitřených emocí a ochromující bolesti řekla, že je debil.

Bohužel jsem druhý den musela s Kubou na kontrolu k dětské doktorce. Samozřejmě jsem tušila, že nevypadám zrovna jako Miss Universe, ale že je to fakt špatný jsem pochopila, když pediatrička při pohledu na mě vyjekla a lehce se zapotácela. „Co se vám, proboha, stalo?“ zeptala se zděšeně. Chtěla jsem tu dramatickou situaci trošku odlehčit, tak jsem se usmála tím jedním koutkem, co mi ještě zůstal pohyblivý a zašišla nakolik mi oteklý ret dovolil: „To mi udělal syn.“

Naše pediatrička je žena světa znalá. Změřila si pohledem našeho blonďatého andílka, pokývala hlavou, soucitně mě pohladila po rameni a polohlasně pravila: „Tak, tak, stanou se všelijaké věci, že? Kdybyste se potřebovala svěřit, jsem tu pro vás!“ Ve snaze uvést věci na pravou míru a zbavit svého zákonitého muže nálepky domácího násilníka jsem se do šišlavých vysvětlení zaplétala stále víc a víc. A doktorka byla stále víc a víc chápavější: „To víte, že ano. Stojan na kola. Samozřejmě!“

Vzdala jsem to. Některý věci se fakt blbě vysvětlujou. To máte jako ten soused, co na mě onehdá zazvonil zrovna to odpoledne, kdy jsem se nějakým nedopatřením ocitla sama doma a užívala si horkou vanu. Zabouchl si klíče a vzhledem k tomu, že jsou naše balkóny oddělené jen plexisklovou přepážkou, napadlo ho, že by přes náš balkón mohl přelézt na ten svůj a oknem se dostat domů. Přirozeně jsem mu to dovolila. Nejsem nelida. Nicméně celou tu dobu jsem přemýšlela, jak budu svému muži vysvětlovat, že z našeho balkónu spadl cizí chlap, zatímco já jsem na sobě měla jen župan.