S dítětem v hotelu, aneb hurá, nejsme tu nejdivnější

Miluji baby friendly hotely. Jsou to totiž jediná místa, kde mohu pobývat se svým těžko zvladatelným potomkem, a i když si při večeři převrhne do klína multivitamínový džus, udělá si pod stolem bunkr, ze kterého ostřeluje další spolustolující, nebo si uplácá z karbanátků sněhuláka, můžu zůstat v klidu, protože je naprosto jisté, že v místnosti bude minimálně pět, šest ještě nevychovanějších a divnějších smráďat. A to je mnohem lepší pocit, než když si dáte dva Neuroly s dvojkou bílého.

Pro povzbuzení a zlepšení psychické rovnováhy doporučuji rozhodně pobyt s polopenzí, protože například taková večeře v baby friendly hotelu, je prostě nádhera, která musí rozradostnit každého normálního rodiče. Představte si klasické dějiště dramatu: jídelna vyvedená v pastelových barvách, stoly s těžkými ubrusy sahajícími až zemi, teplý bufet, decentní dětský koutek v rohu. Na scéně už je několik rodin s potomky v různém věku. Kuba se ostražitě rozhlíží, v koutku se pere několik spratků a podle všeho se snaží vytrhat si všechny vlasy kvůli jedné ožižlané křupce.

Lákáme Kubu na široký výběr bufetu. To je přece bájo, když si můžeš dát co chceš, ne? Dítě na to očividně má jiný názor a tváří se, jako kdybychom po něm chtěli, aby si zvolilo mezi resekcí žaludku a operací ledvin. Maso teda v žádném případě nechce, brambory vypadají divně, o vařené zelenině odmítá vůbec diskutovat. „Dáš si boloňský špagety?“ ptám se už poněkud nenaladěně. „LOŇSKÝ špagety si teda rozhodně nedám!“ změří si mě pohledem, který má vyhrazený pro slabomyslné jedince. Po čtvrt hodině stepování před bufetem, mnoha kompromisech a lehce zvýšeném tónu se dopracujeme k sedmi, pečlivě vybraným, hranolkům na talíři a louži kečupu (do svého rodičovského deníčku si velkými písmeny píši pomyslnou poznámku: Nechat dítě, aby si podle vlastní vůle dávkovalo kečup, je fakt blbost!).

Než se dopracujeme ke stolu (Kuba trvá bezvýhradně na tom, že si talíř odnese sám), má polovinu kečupu na tričku. Z dětského koutku se ozývá příšerný řev. Přítomní spratci přešli od trhání vlasů ke kopání do žaludku. Nezdá se, že by to kohokoli z přítomných dospělých nějak výrazně znepokojovalo. Popravdě řečeno vypadá většina rodičů mimo sebe, jako kdyby je právě někdo praštil železnou trubkou po hlavě.

 

Sotva se konečně usadíme, něco se mi pod stolem jemně otře o nohy. Je to slizké a studené – na první dobrou bych to odhadla na chobotnici. I když pravděpodobnost výskytu chobotnic pod stolem restaurace horského hotelu téměř nulová s vyjeknutím odskakuji ze stolu, přičemž zvrhnu půllitr s pivem. Za všeobecné pozornosti vylézá zpod stolu asi tříleté, úplně cizí dítě. Jednu pěstičku má narvanou v puse (to byl ten slizký, studený dotek), je od pasu dolů nahaté (punčocháče má omotané kolem hlavy) a na záda mu z ubrusu kape pivo. Probodne mě uraženým pohledem – někoho tak nemožného očividně v životě nevidělo – a neochotně se odšourá ke stolu svých rodičů. Ukáže se, že patří k rodině se čtyřmi dětmi, což do značné míry vysvětluje jeho avantgardní vzhled i životní protřelost. Ani rodiče nejsou po jeho příchodu nijak zvlášť vzrušeni a lakonicky mu vysouší pivem promáčené tričko za pomoci punčocháčů, které mu odmotali z hlavy. Se čtyřmi dětmi holt člověk zjevně spoustu věcí přehodnotí.

Vedle u stolu sedí extrémně vychrtlá matka s chlapečkem, kterému bych hádala tak zhruba čtyři roky, i když mě tedy dost matou jeho permanentně pootevřená ústa a tenký pramínek slin, který mu vytéká na tričko s dinosaurem. Do našich pokusů o konverzaci (přerušovaných dotazy typu: „A tohle ošklivý musím jíst taky? Proč nemůžu dostat Colu? Koupíte mi papouška? Nebo alespoň nyndžovskej meč?“) zaznívá afektovaný hlas anorektické matky: „Ne, Williame, už několikrát jsem ti řekla, že jídla s obsahem oxidu hořečnatého prostě jíst nebudeš. A to je přesně tenhle pudink. Jestli mě nechceš naštvat, vyber si něco bez tohohle svinstva!“ Cítím se poněkud zahanbeně, protože jsem ve svém věku dosud neměla ani tušení, že existuje něco takového jako oxid hořečnatý. A zjištění, že je na tom hůř než čtyřleté dítě, málokterého dospělého potěší. Navíc mi informace o oxidu hořečnatém úplně nekoresponduje s těmi kapajícími slinami – nebo že by to nakonec mělo nějakou souvislost? Chlapeček se nicméně tváří stejně netečně, jako kdyby mu matka přednášela o politické situaci v Angole, a nezdá se, že by ho přítomnost oxidového svinstva nějak výrazně vzrušila. V rámci objektivity je však potřeba přiznat, že kluk nevypadá, že by ho zaujalo cokoli na světě – včetně Spidermana, který by se před ním spustil ze stropu, a společně pak povečeřeli.

Snažím se jíst, ale jde to dost těžko, protože k našemu stolu se mezitím přišouralo jiné dítě a beze slova na mě zírá. „Ahoj, potřebuješ něco?“ zkouším mu společensky přijatelným způsobem naznačit, aby vypadlo. Nic. Jen mlčky zírá, jak napichuji na vidličku brokolici. Klopím hlavu do talíře a snažím se soustředit na svou večeři. Přece se nenechám rozhodit jedním smrádětem, navíc očividně němým. Ale grilovaná zelenina mi pod laserovým pohledem přestává chutnat. Navíc mi jeho pohled začíná připomínat Satanovo dítě. „Běž za mámou!“ Stojí a zírá. Lukáš se královsky baví, Kuba přestal jíst a oba čekají, jak se situace vyvine. Proboha, proč já vždycky přitahuji ty největší magory v okruhu kilometru? „Huš! Huš!“ Pro větší efekt pod stolem i zadupu. Společenské ohledy jsou beztak přežitek. Z dětského koutku se ozývají zvuky, podle kterých soudím, že buď se přítomní smradi začali kousat, nebo se tam odehrává Texaský masakr motorovou pilou. Naštěstí to zaujme i mého společníka s laserovým pohledem, který se konečně vzdálí. Hurá, třeba ochutnám i dezert!

Do jídelny vchází rodiče se synem. Dítě je kompletně oblečené do rytířského kostýmu, včetně štítu a dřevěného meče. Vypadá velmi důstojně, prochází středem a s královskou důstojností po očku sleduje, jestli se mu dostává zasloužené pozornosti. Za ním se plouží rodiče s velmi uštvaným pohledem, kteří se očividně snaží předstírat, že k nim malý rytíř nepatří. Kuba je zjevně fascinován a s otevřenou pusou sleduje, jak člen Artušovy družiny usedá za stůl a odkládá si štít na stůl. Mírně nervózní matka mu přináší jídlo. S jistou zlomyslností sleduji, jak se začíná odvíjet diskuse na téma: V rytířské přilbě se nedá jíst bramborová kaše. Všechny argumenty, přemlouvání, uplácení a vyhrožování rodičů naráží na neochvějné: „Nesundám!“ pronášené pevně a značně výhružně dětskými ústy. Rodiče posléze kapitulují a vypadají, že se buď rozpláčou, nebo strašlivě ožerou. Dítě si na každé sousto zvedne hledí přilby, část bramborové kaše protlačí skrz mřížku.

Kuba pojedl tři hranolky a asi půl litru kečupu. Po této výživné a vyvážené večeři oznamuje, že už nemá hlad a odbíhá od stolu. Sprintuje k rytířské rodině, u které se mezitím shromáždil menší zástup dětských pozorovatelů. Kuba zaujímá strategickou pozici, ze které má nejlepší výhled. Bohužel je to přesně mezi zoufalými rodiči malého rytíře. Natlačil se mezi ně s takovou vehemencí, že mohou jíst pouze s lokty u těla. Na jednu stranu je mi jich skutečně líto, na druhou stranu přede mnou pořád leží ten dezert. To vlezlé dítě k nám zkrátka nepatří!