středa 27. ledna 2016

Hubnutí na mateřské aneb špeky, nebo život


Potřebovala bych akutně zhubnout. Ale jako už skutečně vážně. Časopisy (protože to je také to jediné, u čeho si stihnu na mateřské dovolené přečíst alespoň titulek) mě přesvědčují, že musím shazovat kila sama pro sebe, z vlastního přesvědčení a nikoli pro své okolí. Tak jo. Budu se tvářit, že nechci hubnout kvůli tomu, že mi vlastní dítě láskyplně říká: „Ty seš takovej náš malej tukoun.“ Vyberu si nějakou svou vlastní ušlechtilou motivaci. Jako že, mě třeba už mě zoufale nebaví cenzurovat všechny fotky, na kterých připomínám kombajn (zhruba čtyři pětiny všech záběrů – na zbytku jsem zabraná od ramen výš). A také už si nechci vytírat z očí sentimentální slzy, kdykoli si vzpomenu na ploché břicho, které jsem mívala před těhotenstvím.

Jak každý ví (zejména muži po třetím pivě), matky na mateřské dovolené mají ohromnou spoustu času a v podstatě tráví den řešení tak závažných dilemat, jako jestli si raději udělají dokonalou francouzskou manikúru, nebo nanesou na obličej domácí pleťovou masku z jogurtu a otrub. Neměl by být tedy problém zjistit, z čeho se mi formují ty špeky kolem pasu (tedy respektive v místech, kde jsem pas mívala), protože ze vzduchu to asi nebude. Tak tedy:

4.10: Na chodbě se ozývá capání bosých dětských nožiček. Ve dveřích naší ložnice stojí mrňavá silueta a razantně se dožaduje akce, protože spánek je přece pro blbce. Následuje, nejprve laskavé, potom už těžko reprodukovatelné, přesvědčování, ať okamžitě zapluje zpátky do postele. Při pohledu na budík mě přepadá hluboká deprese a veliká chuť na čokoládu nebo panáka. Ale nejsem cvok, ani závislák, že?!

5.30: Dítě je definitivně vzhůru, což je pozná podle toho, že si dělá z našich žaludků trampolínu a za radostného hýkání nás kope do ledvin. Jasně, že vím, že snídaně je základ a na jejím kvalitním složení stojí a padá všechno. Připravuji si proto müsli s bílým jogurtem. Výživoví poradci by ze mě skákali nadšením metr dvacet. Než si stačím donést první lžičku k ústům, Kuba se dožaduje nočníku. Pak je potřeba najít oblíbenou plyšovou opici, protože bez ní by se tlačení nepodařilo. Utřít zadek, vylít nočník. „Kde mám ten papír, co jsem si tady tuhle položil?!“ - Lukáš. „Todle tričko neci. Ci to s Bleskem.“ - Kuba. Kuba rozlil mléko, takže utřít mléčné ťápoty rozeseté po celém bytě. Někdo (zřejmě neviditelný trpaslík) strčil do neuklizené krabice s müsli a převrhl ji do dřezu. No co, kdo by chtěl snídat dvakrát po sobě müsli? Než se propracuji zpátky ke své snídani, müsli je tak nacucané jogurtem, že vypadá, jako kdyby ho už někdo přede mnou jedl. Spláchnu ho do záchoda. No co, kdo by chtěl vůbec snídat?

8.00: Mám pocit, že není osm ráno, ale pozdní odpoledne. Snahy přesvědčit dítě, že skládání puzzlí, prohlížení knížek a další poklidné aktivity, jsou strašně fajn, se zcela míjí účinkem. Ráno probíhá ve znamení krutých bojů mezi spidermanem (Kuba) a jeho četnými nepřáteli (já). Přemýšlím, jestli se to počítá jako kalorický výdej a kolik asi zhubnu při vyhýbání se výpadům zatraceně tvrdého meče (mám podezření, že není vyroben z plastu ale kalené oceli). V mezidobí připravuji Kubovi svačinu. Kojím se nadějí, že si budu moci dát také plátek šunky. Smůla. Spiderman mi skáče z židle za krk a pohání mě vařečkou k vyššímu tempu. Suchou bílou (a tudíž vysoce kalorickou s minimální výživovou hodnotou!) housku polykám na tři sousta a jsem štěstím bez sebe, že ji mohu spláchnout pár doušky džusu, aby byla poživatelnější.

10.00: Odcházíme na hudební kroužek. Vůbec nevím, na co jsem myslela, když jsem ho tam před časem hlásila. Vede ho tlustá, platinově odbarvená paní, která dětem říká „berušky moje“ a jejich matky pak tituluje jako „maminy.“ Kuba kroužek pravidelně buď prořve, sabotuje, nebo mydlí ostatní děti po hlavách ozvučenými dřívky, případně trianglem. Stačí mi, abych pomyslela na skupinku biomatek - která kroužek také navštěvuje, a na každého, kdo nechává své dítě očkovat a nekrmí ho výhradně jáhelnou kaší, se dívají s krajním odporem – a dostanu opět chuť na panáka. Jsem ale silná, proto si dám jen půl tabulky čokolády. Samozřejmě v podřepu za kuchyňskou linkou, aby mě Kubík neodhalil. Výživoví poradci i biomatky by ze mě dostali kopřivku.

12.00: Hudebka proběhla hůř než obvykle. Byli jsme kolektivně vyzváni, abychom se chytili barevného padáku, chodili s ním dokolečka jako blbečci na dvorečku a hulákali přitom „kutálí se ze dvora, tááááákle velkáááá brambora.“ Kuba mi několikrát za sebou hodil do výstřihu chřestící vajíčko (toliko dětský hudební nástroj) za vydatného pochechtávání svého i několika přítomných otců. Bioamatky byly kolektivně na mrtvici. A družnou atmosféru nevylepšilo ani to, že se jedna z růžových holčiček poblinkala. Chci panáka!

12.30: Obědvám několik lžic kuřecí polévky, kterou už Kuba neuznal hodnou své pozornosti a dorážím se pytlíkem chipsů. Sice jsem je předevčírem schovala na nejhořejší poličku, abych na ně nemohla, takže jsem pro ně teď musela sáhnout koštětem, balancujíc na špičkách na židli, ale nejsem žádné béčko. A ostatně chipsy se dělají z brambor a v těch jsou přece vitamíny. Takže jakýpak copak.

14.00: Kuba je připraven vyrazit ven a netrpělivým stepováním u dveří dává najevo, že ho jeho nemožná matka beznadějně zdržuje. Mám hlad, takže si při přípravě Kubovy svačiny házím do pusy hrsti želatinových medvídků. Když se mě to nevinné dítě ptá, co to jím, s huhláním odpovídám, že rajčátko (protože vím, že rajče by dobrovolně – a vlastně ani násilím – nikdy nepozřel). Nejsem na sebe nijak zvlášť hrdá, ale kdybych nedodala svému ubohému tělu nějaké rychlé cukry, mohla bych dětem na hřišti rozkousat bábovičky.

16.30: Vracíme se z hřiště. Kuba s popěvkem na rtech, já jako zpráskaný pes. Rozsoudila jsem asi tak šestapadesát sporů o to, které z přítomných smráďat popadlo dřív modrou lopatičku a které červený kyblík. Spotřebovala jsem veškerou pohotovostní zásobu vlhčených ubrousků, když si Kuba převrátil kyblík písku na hlavu. Od jedné z přítomných matek jsem si musela vyžebrat další, když Kuba vyšlápl jedno z psích hoven, hojně rozesetých po trávníku (zbožňuji pejskaře). Po návratu do obýváku dobrovolně vstupuji do klubu domácích alkoholiček a dávám si panáka slivovice. Není čas na hrdinství – čištění zahovněných bot vyžaduje buď velikou duševní sílu, nebo značnou míru otupení. Jsem schopna dosáhnout jen toho druhého.

19.00: Večeříme bramborovou kaši s kuřetem. Kuba řve, že chce místo kuřete sušenky. Já řvu, že klidně může jít spát bez večeře. Lukáš má raněný pohled zvířete, které strčilo packu do želez. Celkem ho chápu, ale to bohužel situaci nijak neřeší. Otevírám flašku vína. Jednak pro iluzi romantické večeře a jednak – a to hlavně – pro rychlé umrtvení.

21.00: Kuba konečně spí. Já se skleničkou vína vrávorám do vany. Nutně potřebuji setrvat alespoň pět minut na místě, kde na mě nebude nikdo mluvit a nebudu muset nic utírat. A k vínu se báječně hodí čokoláda. Zasmušile hledím na své špeky – mám takové mlhavé tušení, že se ještě budeme nějakou dobu kamarádit.