Jsem příšerný a nenapravitelný
konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku
másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného
zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě
zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se
naučila ovládat navigaci v autě.
Jak strašně strašné to se mnou je,
jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už
jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve
výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování
nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla
skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“
začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si
a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou
úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem
a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“
sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že
bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější
stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě
hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla
skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka
se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji
očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš
takovej telefon?!“
Jsem totiž asi poslední člověk ve
střední Evropě, který má klasický tlačítkový telefon. Takový
ten přístroj typu „pádlo“, co neumí nic jiného než volat a
posílat esemesky. Taky s ním můžete fotit, pokud vám nevadí, že
na té fotce nepoznáte lidi od popelnic. Statečně jsem tvrdila, že
mi to stačí a nic jiného vlastně ani od telefonu nepotřebuji.
Pak se mi ale při příchozích hovorech přestala zobrazovat jména
volajících, takže jsem (při mé paměti na čísla) i své rodné
matce a manželovi zvedala telefon s velmi úsečným a komisním
„Prosím?!“ Protože co kdyby to byl nějaký otrapa s
neodolatelnou obchodní nabídkou? Uznala jsem, že nazrál čas na
výměnu telefonu.
Protože mi ale manžel věnoval super
hyper mega moderní přístroj, musela jsem se dokonale ponížit a
dojít do obchodu operátora žebrat, aby mi dali novou SIMku.
Způsobila jsem tím absolutní revoluci. Během několika minut se
kolem mě srotilo několik přítomných chlapců, jejichž společným
znakem byla nagelovaná patka a věk, se kterým by mi při troše
snahy mohli suplovat syny. Kolektivně vrtěli hlavami, krčili
rameny a vrhali po sobě nevěřícné pohledy. „No ty brďo!
Takovouhle SIMku sem eště neviděl,“ pravil s nelíčeným úžasem
jeden z nagelovaných chlapců. „Ty vůbec vypadáš, žes toho
ještě moc neviděl,“ pomyslela jsem si, ale moje původní
převaha dostala poměrně znatelné trhliny.
Další mu zdatně sekundoval: „Je
vám ale snad jasný, že z tohohle,“ ukázal prstem štítivě na
můj starý otřískaný telefon, který vedle toho nového vypadal
jako trabant vedle Ferrari, „je teda naprosto vyloučený přetahat
data naprosto kamkoli.“ „Tak já si to přepíšu ručně,“
pípla jsem nesměle a schovala ruce pod stůl, aby nebyl vidět
olupující se lak na nehtech. Bez fotek popelnic se klidně obejdu.
Někteří z přítomných chlapců
vypadali, že je v nejbližších okamžicích raní mrtvice a já si
začala připadat jako lehce senilní a těžce obstarožní dáma. V
tom okamžiku se do diskuse zapojila i jediná žena z přítomného
personálu. Zřejmě se v ní probudila ženská loajalita a cítila
potřebu vyjádřit mi svou podporu, nebo se jednoduše bála, že se
nejdřív rozbrečím a poté přejdu ke konkurenci. Šibalsky na mě
zamrkala, abych jako viděla, že jsme jako na stejné vlně a
povzbudivě pravila: „Klid! Já jsem byla taky osm let na
mateřský!“
A tak nastal v mém životě historický
a premiérový okamžik, kdy někdo naprosto přesně stanovil mou
diagnózu jen na základě telefonu. Haleluja!
Žádné komentáře:
Okomentovat