pondělí 19. prosince 2016

Diagnóza matka, aneb Na to zapomeňte, paninko!


Jsem příšerný a nenapravitelný konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se naučila ovládat navigaci v autě.

Jak strašně strašné to se mnou je, jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“ sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš takovej telefon?!“


Jsem totiž asi poslední člověk ve střední Evropě, který má klasický tlačítkový telefon. Takový ten přístroj typu „pádlo“, co neumí nic jiného než volat a posílat esemesky. Taky s ním můžete fotit, pokud vám nevadí, že na té fotce nepoznáte lidi od popelnic. Statečně jsem tvrdila, že mi to stačí a nic jiného vlastně ani od telefonu nepotřebuji. Pak se mi ale při příchozích hovorech přestala zobrazovat jména volajících, takže jsem (při mé paměti na čísla) i své rodné matce a manželovi zvedala telefon s velmi úsečným a komisním „Prosím?!“ Protože co kdyby to byl nějaký otrapa s neodolatelnou obchodní nabídkou? Uznala jsem, že nazrál čas na výměnu telefonu.

Protože mi ale manžel věnoval super hyper mega moderní přístroj, musela jsem se dokonale ponížit a dojít do obchodu operátora žebrat, aby mi dali novou SIMku. Způsobila jsem tím absolutní revoluci. Během několika minut se kolem mě srotilo několik přítomných chlapců, jejichž společným znakem byla nagelovaná patka a věk, se kterým by mi při troše snahy mohli suplovat syny. Kolektivně vrtěli hlavami, krčili rameny a vrhali po sobě nevěřícné pohledy. „No ty brďo! Takovouhle SIMku sem eště neviděl,“ pravil s nelíčeným úžasem jeden z nagelovaných chlapců. „Ty vůbec vypadáš, žes toho ještě moc neviděl,“ pomyslela jsem si, ale moje původní převaha dostala poměrně znatelné trhliny.

Další mu zdatně sekundoval: „Je vám ale snad jasný, že z tohohle,“ ukázal prstem štítivě na můj starý otřískaný telefon, který vedle toho nového vypadal jako trabant vedle Ferrari, „je teda naprosto vyloučený přetahat data naprosto kamkoli.“ „Tak já si to přepíšu ručně,“ pípla jsem nesměle a schovala ruce pod stůl, aby nebyl vidět olupující se lak na nehtech. Bez fotek popelnic se klidně obejdu.

Někteří z přítomných chlapců vypadali, že je v nejbližších okamžicích raní mrtvice a já si začala připadat jako lehce senilní a těžce obstarožní dáma. V tom okamžiku se do diskuse zapojila i jediná žena z přítomného personálu. Zřejmě se v ní probudila ženská loajalita a cítila potřebu vyjádřit mi svou podporu, nebo se jednoduše bála, že se nejdřív rozbrečím a poté přejdu ke konkurenci. Šibalsky na mě zamrkala, abych jako viděla, že jsme jako na stejné vlně a povzbudivě pravila: „Klid! Já jsem byla taky osm let na mateřský!“

A tak nastal v mém životě historický a premiérový okamžik, kdy někdo naprosto přesně stanovil mou diagnózu jen na základě telefonu. Haleluja!