Diagnóza matka, aneb Na to zapomeňte, paninko!

Jsem příšerný a nenapravitelný konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se naučila ovládat navigaci v autě.

Jak strašně strašné to se mnou je, jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“ sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš takovej telefon?!“

Dejte mi jen minutku, aneb Letadla nežerou psí granule

Takové úplně normální odpoledne. Pádím pro dítě do ústavu a jako obvykle jsem v příšerném časovém presu. Rozepnutá bunda za mnou vlaje, z kabelky v běhu trousím papírové kapesníky a podpatkem samozřejmě vyšlápnu jedinou rozbahněnou louži v okruhu dvou kilometrů. V tomto optimistickém rozpoložení přibíhám do školky. Upravené a naondulované matky se při pohledu na mě tváří, jako kdyby lovily z polévky mouchu. Naprosto je chápu. Při pohledu do zrcadla zažívám už několik let stejné pocity.

V okamžiku, kdy se snažím Kubu odmanévrovat do šatny, zvoní telefon. Volají z práce. Je potřeba urgentně něco předělat. Přirozeně, že ihned. Včera bylo pozdě. Naštěstí jsou to relativně kosmetické úpravy, zhruba tak na deset minut práce. A já přece nejsem žádný béčko. Možná si sice ráno nezvládnu namalovat na obličej přijatelnější vizáž, ale na své pracovní výkonnosti si zakládám navzdory všem nevypratelným skvrnám od vařené mrkve a vlastní neschopnosti složit z Lega vesmírnou stanici. Takže samozřejmě slibuji, že pracovní úkol briskně splním. V podstatě už o něm můžeme mluvit jako o hotové věci!