Na hřišti, aneb Může mít někdo modrý bobky?

Nikdo na světě není tak naivní jako rodiče malých dětí. Jenom rodiče malých dětí si totiž mohou myslet, že vyexpedují své potomky na dětské hřiště a čeká je relativně volné odpoledne, v němž budou po většinu času jen plnit roli pasivního dohlížitele. A jen úplný pitomec si může malovat, jak si na hřišti přečte alespoň nadpisy ze včerejších novin. Jsem slabomyslný pitomec.

Sbalila jsem nejnutnější věci k přežití dvou hodin venku. Pití, svačinu, náhradní kalhoty, fotbalový míč, volejbalový míč, míč bez konkrétního určení - ale s Bleskem McQueenem, sedm umělohmotných traktorů, pět lopatek (různé velikosti, délky i barvy), kyblík, badminton, líný tenis, házecí talíř, několik bublifuků (pro případ vylití, vycintání, či vypití), osmnáct angličáků, dřevěný meč, vesmírnou pistoli, prak a samostříl. Do koutku obří tašky jsem ostýchavě vmáčkla noviny a vklouzla do své zajeté role nákladní ženy. (Jsem přesvědčena o tom, že v minulém životě jsem musela být šerpou.)

Sprostá slova, aneb Rozmohl se nám tady takový nešvar

Mluvím sprostě. Nejsem na to nijak zvlášť hrdá, ale tak to prostě je. S mým naturelem je zkrátka

nemyslitelné zašveholit: „Jujky, to je ale nepříjemné!“ v situacích, kdy mi něco spadne na nohu, nebo šlápnu do psího hovna (případně bosou nohou na kostičku z Lega). Uvědomuji si, že dáma by se vulgárních výrazů vystříhat, tudíž už jsem dávno přestala aspirovat na roli dámy. Moje okolí si na to už zvyklo a vnímá to jako určitý druh postižení, se kterým se celkem nedá nic moc dělat. Pokud jsem své expresivní výrazivo dokázala udržet na uzdě na pracovních schůzkách (a že to bylo někdy sakra těžký!), neměla jsem s tím žádný výraznější problém.

Jenže pak se narodil Kuba a dokonce i mě začalo být jasné, že bych se svým slovníkem měla něco udělat, pokud nechci, aby jeho první slovo nebylo „pldel.“ A právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak jsem se šťavnatými výrazy srostlá. Hlídala jsem se, co to šlo, ale zatímco v dosahu dětských oušek jsem vypouštěla perly typu: „Jejda, to je ale popleta!“, za rohem jsem mezi zuby drtila dementy, debily a idioty a posílala je na všechna myslitelná i nemyslitelná místa. Nebudu vám kecat. Odnaučit vulgární mluvě se mi nepodařilo, ale za cenu obrovského sebezapření jsem ji omezila na, pro mě, maximální možnou míru.

Nedělala jsem si iluze, že by Kuba doma žádné sprosté slovo nepochytil, ale utěšovala jsem se tím, že blbeček a prdel vlastně ani moc sprosté nejsou a vlastně jde o poměrně nevinné vyjádření emocí. A byla jsem na sebe patřičně hrdá. Až do dne, kdy jsme na toto téma diskutovali s kamarády, taktéž rodiči malých dětí. Znáte to, ne? Takováta pohoda na hřišti, kdy sedíte v trávě, vyhříváte se v posledních paprscích zapadajícího slunce, děti poblíž jezdí na kole za doprovodu několika otců a vy máte pocit, že život je zkrátka jedna velká idyla. Právě jsem zeširoka rozvíjela teorii o tom, že děti samozřejmě zaslechnutá sprostá slova rády opakují, ale dle mého názoru, vlastně ani pořádně neví, co znamenají a jak je použít.

Zrovna v tu chvíli se skupinka dětí a otců přiblížila na doslech a ukázalo se, že aktuálně soutěží o to, kdo udrží rovnováhu na co nejpomaleji jedoucím kole. Lukáš se ve svém soutěžním zápolení potácel přímo před Kubou, který propadl panice, že by mohl spadnout, a tak zařval: „Tati, kurva, nepleť se mi tady a jeď už!“ Bouřlivý ohlas dospělého publika asi není potřeba nijak zvlášť rozebírat a přirozeně zazněla i spousta jízlivých poznámek o tom, že s významem a vhodným umístěním vulgarismů do věty tedy nemá naše dítě sebemenší problém.

Přivedlo mě to dost do rozpaků (chápejte, mám přece sladkého a nevinného chlapečka!), takže jsem zrudla a začala koktat nějaké slabomyslné výmluvy, což ostatní jen rozjařilo a spustilo lavinu dalších nejapných poznámek a historek na toto téma. Kamarád například vykládal o svém otci, takto starším, důstojném pánovi, který všude budí zasloužený respekt. Otec se jmenuje Pavel a dětství prožil v domácnosti, kde dospělé osazenstvo zastupovaly výhradně ženy. Matka a dvě bezdětné, staré tety. Pavlíček byl, coby jediný mužský element, zcela logicky mimořádně opečovávané a hýčkané dítě. Coby tříletý musel být s nějakou dětskou chorobou na několik dnů hospitalizován v nemocnici a před jeho návratem žilo celé osazenstvo ženské domácnosti v horečném očekávání. Uklízelo se, vařilo, peklo a smažilo – zkrátka přípravy hodné příjezdu krále.

Konečně se sladký Pavlíček s buclatými tvářičkami objevil ve dveřích a po povinném objímání a výkřicích radosti byl usazen do čela stolu, na kterém se objevil hrnec se svíčkovou a mísa plná knedlíků. Matka a tety posedaly okolo a slavnostní oběd mohl začít. Všechny téměř nábožně pozorovaly, jak Pavlíčkovi chutná, příbory cinkaly, břicha se plnila a život měl ty správné barvy. Pak se jedna ze starých tet natáhla k míse, aby si přidala další knedlík. Pavlíček ji zpražil nesouhlasným pohledem a do nastalého ticha mrazivě pronesl: „Dáš to zpátky, ty ťubko jedna nedoblá?!“

Ačkoli jsem byla za tuto historku neskonale vděčná, považovala jsem ji pouze za společenský pokus o moji útěchu ve společensky žinantní situaci. A pak se zatažené nebe mých rodičovských pochybností konečně rozjasnilo a vyšlo zlaté slunce, v jehož paprscích se (téměř) rozpustilo mé mateřské selhání.

Představte si to: Víkend na venkovské chalupě u kamarádů se dvěma dětmi, což znamená, že smráďata se zabaví navzájem. Tím zase vzniká prostor pro to, aby si dospělí v rámci konverzace vyměnili víc než dvě věty a dokonce si mohli i otevřít víno. V této požehnané konstelaci sedíme na kamenném zápraží, hledíme do krajiny a vlastně už ani není potřeba nic říkat, protože jsme v dokonalé symbióze s celým vesmírem. Mlčky (v lehce ovíněném rozpoložení) pozorujeme naše tři děti, kterak si hrají s mourovatou kočkou. A výjimečně tím myslím, že si s ní skutečně hrají, nikoli, že se jí pokouší sepnout uši kolíčkem na prádlo, zauzlovat ocas, nebo jí namaskovat jako mládě mamuta. Když už si myslíme, že souznění a nádhera daného okamžiku nemůže být větší, jeden z chlapečků (a není to ten náš!) kočku vezme do náruče, tře se něžnou tvářičkou o jemný kožíšek a procítěně praví: „Já tě mám tak rád, ty moje stará píčo!“

A řeknu vám rovnou; neexistuje hojivější náplast pro mé zmučené, mateřské sebevědomí!

V lunaparku, aneb Já budu asi blinkat

Vzdorovali jsme dlouho. Předstírali jsme, že jsme postiženi selektivní hluchotou. Tvrdili jsme, že nemáme peníze. Snažili jsme se odlákat pozornost k jiným, atraktivnějším, tématům. Zkoušeli jsme prakticky všechno, abychom ten okamžik oddálili co nejvíc. A pak jednou ten den stejně přišel a všechno se propadlo do černé díry. Vyrazili jsme do zábavního parku.

Vzhledem ke vzdálenosti lunaparku byl odjezd naplánován na hodinu, kdy všichni normální, bezdětní lidé ještě spí. V důsledku toho jsem se, zpitomělá ranním pološerem, pokusila vyčistit si zuby depilačním krémem. A ujišťuji vás, že to vám nijak náladu nezvedne. Zatímco v autě jsme se my, stále nervóznější rodiče, snažili nezešílet z obvyklé kombinace: „Mě se chce čůrat – Kdy už tam budeme? - Mě bolí bříško! - Máš něco k jídlu? - Já jsem to vylil! - Já se nudím!“, dítě vyšponovalo svou nedočkavost do červených čísel. Úroveň jeho aktivity na zadním sedadle vypadala, jako kdyby si před cestou něco šlehnul. A očividně to byl kvalitní materiál.

Kubovo doběla rozpálené nadšení nezchladila ani kilometrová fronta táhnoucí se k pokladnám. K této fázi našeho rodinného výletu bych měla jedinou zásadní připomínku: V blízké budoucnosti hodlám založit politickou stranu, v jejímž programu bude bod zakazující chlupatým, zpoceným, stopadesátikilovým chlapům, aby ve frontách stáli svlečení do půl těla. Pokuty za nedodržení této zásady budou přímo úměrné stoupajícím teplotám. Za kombinaci se zapařenými ponožkami bude rovnou zatykač.

Samozřejmě by bylo naivní předpokládat, že ty čtyři miliony lidí, které se snažily propasírovat přes turnikety dovnitř, se za nimi tak nějak samy od sebe rozplynou. Nicméně doposud mě nikdy nenapadlo, že by peklo mohlo mít podobu dětského parku. A kdybych to bývala byla věděla, už nikdy bych nehřešila (minimálně bych snížila frekvenci sežraných a následně zapřených čokolád). Protože řeknu vám, kam se hrabou kotle s vařícími se hříšníky.

Kuba si zkušeně razí cestu mezi nohami dospělých za pomoci svých zatraceně ostrých loktíčků, které jim vráží do podkolenních jamek. Předstíráme, že k nám nepatří. Vlastně se snažíme předstírat, že tady vůbec nejsme. Ačkoli je devadesát procent přítomných atrakcí zadarmo, junior neomylně vyhmátne tu jedinou široko daleko, která se platí extra. Krucinálfagot, k čemu potřebuje malé dítě rýžovat zlato?!

Takže situace samozřejmě nabírá logické obrátky:

• Kubíku, pojď radši na koníky!
• Nechci koníky! Chci zlato! (Tento argument lze jen velmi těžko zpochybnit a celkem mu rozumím.)
• Za ty peníze, co zaplatíme za rýžování, bychom ale mohli koupit spoustu zmrzlin.
• Kolik? Asi tak milion?
• No milion přímo ne, ale...
• Chci zlato! (Přemýšlím, jestli by nestálo za to zkusit podobnou argumentační strategii na mého zaměstnavatele.)
• A nechceš radši támhle na tu horskou dráhu? Ta vypadá hodně dobrodružně!
• Tak jo! Ale vezmu si tam s sebou to zlato!

A takhle bychom mohli pokračovat zhruba do příštích Velikonoc.

K další atrakci táhneme protestujícího potomka prakticky smykem. Následující průběh dne je už poněkud monotónního rázu. Kuba touží jít na laserovou střílečku. Ne, nechce jít na horskou dráhu, před kterou zatím není fronta. Střílíme po sobě laserovými zbraněmi jako cvoci. Kuba bulí, protože nastřílel nejmíň bodů a navíc se praštil do kolene. Svůj výstup doprovází hlasovým projevem příslušícím někomu, kdo právě utrpěl mnohačetnou zlomeninu stehenní kosti. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří.

Kuba naprosto nutně potřebuje koupit šunkovou pizzu. Pokud ji nedostane v následujících deseti vteřinách, zcela jistě zhyne hlady. A nás zavřou do vězení. Kéž by. Kuba si pokecal tričko šunkovou pizzou. Opatlané prsty otřel žoviálně do mých světlých kalhot. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadám spíš jako někdo, kdo trpí inkontinencí stolice, nebo jako někdo, kdo doma zapomněl menstruační vložku. Každopádně je to mimořádně atraktivní pocit.

Kuba touží jít na horskou dráhu, před kterou se mezitím zformovala solidní fronta. A ano, musí na ni jít hned teď. Ne, rozhodně to nemůžeme proložit jinou atrakcí. Možná tak maximálně nějakým tím drobným rýžováním zlata. Deset minut stojím ve frontě. Zezadu mi do podkolenních jamek boxuje nějaký fakan. Jeho rodiče předstírají, že k němu nepatří. Nezodpovědnost některých rodičů je skutečně zarážející! Dvacet minut stojím ve frontě. Chce se mi čůrat, mám žízeň, je mi vedro a jsem silně nepobavená. Ještě jednou na mě ten spratek sáhne a ukousnu mu ruku v rameni! Třicet minut ve frontě. Vlichocuji se Kubovi a podlézavě nabízím, jestli nechce jít přece jen na to rýžování zlata (třeba bych se v té blátivé vodě mohla nenápadně svlažit). Nechce. Chce na horskou dráhu!

Jsme na horské dráze. Bolí mě nohy tak děsivým způsobem, že bych si s radostí sedla kamkoli, včetně elektrického křesla. V půlce jízdy začne Kuba vřískat, že je mu špatně a bude blinkat. Rázem se udělá špatně i mě a z té představy budu asi blinkat. Urychleně opouštíme horskou dráhu a táhneme dítě do přilehlého křoví. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří. Jsme v napětí, jestli se pizza podívá znovu na světlo boží. Tak ne. Vypadá to, že ještě chvíli pobude. Je nám vedro.

Kuba touží jít na raketu, která ho vystřelí do vesmíru (za to bych i zaplatila). Kuba si žádá jízdu na autíčcích. Kuba nutně musí absolvovat jízdu pirátskou lodí. Tentokrát vypadá návrat pizzy před napjaté publikum skutečně realisticky. A zase ne. Kuba by rád na takovýten nesmysl, co se točí kolem své osy a k tomu ještě rotuje všemi myslitelnými směry. Kuba vříská, protože mu byl, v souvislosti s nevyhovující výškou, přístup odepřen. Dost se mi ulevilo. Už jsem mu chtěla nakukat, že podobné atrakce mám zakázané od doktora. A jak každý ví, pan doktor má kukátko, se kterým vidí kamkoli na světě a neustále s ním kontroluje své pacienty, jestli se řídí jeho pokyny. Zejména jestli si všichni myjí uši a poslouchají maminky. Pro případ neuposlechnutí má nachystanou sakra ostrou injekci. Je nám vedro.

Kuba si vříská, že si odřel nohu na klouzačce a navíc by rád dostal ledovou tříšť – modrou – nepochybně velmi zdravou. Jak jsem mohla být tak blbá a povolit mu, aby si mi s tím kelímkem sedl na klín? Teď vypadám jako inkontinentní, modře světélkující mimozemšťan. Kuba se zamiloval do ostře zelené plyšové potvory, kterou prodávají v přilehlém stánku a která vypadá jako výtvor vyšinuté domácí švadlenky. Strašně nutně by jí potřeboval mít. Když už jsme mu teda nedopřáli to rýžování zlata. Zelená potvora stojí asi tak jako tři rýžování zlata. Je nám vedro.

Kuba se hlasitě dožaduje vstupu na vodní horskou dráhu, kde jsou vozíčky spouštěny (z mého pohledu spíš vrženy volným pádem) do vody pod kopcem. Táhneme za ním unavené, zaprášené nohy. Kolektivní jekot. Mám pocit, že si moje plíce, žaludek a ledviny navzájem proházely místo. Kuba vříská, protože je mokrý a hlavně na atrakci ztratil zelenou potvoru. Jo a možná taky bude blinkat. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří.

V záři zapadajícího slunce opouštíme lunapark. Ulepení, zpocení, zaprášení, unavení, někteří z nás modro-červeno-hnědí, ale s povznášejícím pocitem, že jsme dítěti splnili jeho přání a dopřáli mu den nabitý zábavou a nevšedními zážitky. „A co se ti, Kubíku, v lunaparku nejvíc líbilo?“ „Ta pizza!“