Jak se vydává kniha, aneb Proboha, vystříhejte mě z toho!

Vyšla mi knížka. Neříkám to proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků, šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní svědomí...

Každopádně s vydáním knihy se pojí událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace, kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit publikum.

Drbejte sovy za ušima, aneb Všechno je to úplně jinak

V létě jsem chodila běhat. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko, minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž, ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.

Seděla si na chodníku, mžourala do ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje), co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.

Mezi námi pětadvacítkami, aneb Kolik ti vlastně je?

Aby bylo jasno; já nestárnu! Narozeniny slavím jen tak, aby se neřeklo – a abych měla důvod plížit se ráno po oslavě po bytě a slibovat, že už nikdy, nikdy, nikdy v životě nebudu pít. Jinak jsem pořád stejně nechutně mladá, energická a perspektivní. Patrné je to zejména poté, co v průběhu noci vstávám pětkrát až desetkrát ke Kubovi, abych zahnala bubáky pod postel/podala mu pití/našla plyšáka. To ze mě mládí přímo odkapává.

Jen moje okolí tomu pořád nějak nechce rozumět. Před nějakou dobou jsem se ocitla na oslavě narozenin plné středoškoláků před maturitou. Oslavenkyně byla velmi taktní a pozvala nás upřímně a srdečně větou: „Ste teda jako zvaný, ale rači si to rozmyslete, páč tam budou samý mladý lidi!“ Jak sami jistě uznáte, takovému pozvání jednoduše nešlo odolat. Pročež jsem se rozhodla, že na tu oslavu zkrátka půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám.