Jsem děsná, aneb udělejte mi něco s těma vlasama!

Patřím k onomu typu žen, o kterých, když chcete říct něco milého, prohlásíte, že sice nejsou klasicky krásné, ale – následuje kratičké zaváhání - že mají jistý šarm. „Jistý šarm“ má sice nepochybně i Frankenstein, ale na druhou stranu to zní mnohem lépe, než kdybyste zůstali jen u té první části. Periodicky se u mě tudíž objevují záchvaty paniky, že při současném vzhledu prostě nemůžu dál existovat a krizová situace si žádá rychlou akci...

Někdy v pubertě, kdy byly mé emoce a pochybnosti zjitřené na maximum, jsem si v jistém dívčím časopise přečetla článek, který začínal zvoláním: „Chcete mít krásné, splývavé, hollywoodské vlny? Víme, jak na to!“ To je ono! Splývavé, hollywoodské vlny! Konečně můj život získá třetí rozměr a budu prostě nádherná! Celé to spočívalo v tom, že pramínky mokrých vlasů – zhruba tak tlustých jako průměrná žížala – natočíte na papírové harmoniky, které jste si předem vyrobili z listů novin.

Typologie mužů, aneb Maminka nosí malilinkaté kalhotky

Než jsem otěhotněla, rozeznávala jsem pouze dva typy mužů: „Šel by“ a „Ani kdyby to byl poslední chlap na světě.“ Pak jsem porodila a všechno je úplně jinak. Mateřství mi rozmetalo na kousky spoustu věcí a dosavadních pravidel – a mezi nimi i platnou typologii chlapů. Muže ve svém okolí jsem začala posuzovat úplně jinak a nahlížet na ně z úhlů, o kterých bych nikdy nevěřila, že mohou vůbec existovat. V současné době tedy rozeznávám následující kategorie:

Neviděl mě nikdy poblitou

Velmi vzácný živočišný druh, který je prakticky na vymření. Zahrnuje totiž pouze muže, kteří mě ještě nikdy neviděli poblitou, počůranou, nebo poslintanou (od dítěte!). Můžete mi klidně až do příštích Velikonoc vykládat o tom, jak mateřství ženám sluší a je to jejich nekrásnější role, která je povznáší do vyšších dimenzí. Nikdo na světě mi nevymluví, že chlap, který mě jednou viděl, jak se zabahněná ploužím z hřiště, na noze mi visí dítě a ruce mám taškami vytahané až pod kolena (něco na způsob orangutana - a to včetně té srsti), si mě okamžitě nepřesunul do šuplíku: „Ani kdyby to byla poslední ženská na světě.“ U tohohle typu je ale jistou výhodou, že už si nemusím dělat hlavu s tím, jak zapůsobím, protože moje akcie jsou stejně tak hluboko, že by k jejich nalezení byla zapotřebí důlní vrtačky.

V cirkusu, aneb To už je jako ta zábava?

Jsem nepoučitelná a zase jsem se nechala ukecat. Sotva v dohledu od našeho domu rozbili cirkusáci svůj stan, Kuba zdivočel a začal se hlasitě a několikrát denně dožadovat vstupu na představení. Vzhledem k tomu, že byl v rámci sekání dobroty ochotný zkonzumovat i půlku jablka (což jindy dělá pouze pod hrozbou fyzických trestů), připadala mi představa nečinně prosezených dvou hodin jako zcela přijatelná. Ostatně všechno je lepší než vesmírná střílečka, při které se musím plazit pod křeslem a vydávat chrčivé zvuky, jakože už teda fakt umírám.

Prostranství před cirkusem je poněkud blátivé, takže k pokladně je nutné propracovat se dlouhými a dobře vyměřenými skoky mezi soustavou louží. Kuba šlápl do louže. Následuje výchovná přednáška matky na téma mokré boty a zelené nudle. Kuba šlápl do jiné louže. Následuje přednáška matky o respektování rodičovských pokynů. Kuba šlápl do bláta. „Ukaž, vezmu tě do náruče, jinak budeš mokrej a špinavej jak prase.“ Matka šlápla do louže. A sakra hluboké louže. Protože zkoušeli jste už někdy skákat do dálky s dvacetikilovým zabláceným závažím na natažených rukách? Matka je kompletně mokrá a špinavá jako prase – a tak nějak už se jí do cirkusu ani moc nechce. O to radostněji dítě poskakuje.

Drahé paní učitelky, aneb Nejezte mrtvé holuby!

Drahé paní učitelky, hned na začátku mého dopisu bych se s vámi chtěla podělit o jednu příhodu: Před časem se Kuba vrátil ze školky a oznámil mi, že jste se učili novou písničku o veverušce. Připadalo mi to nesmírně poetické a přirozeně jsem žádala, aby mi jí zazpíval (už jsem si i začala chystat kapesník, abych měla čím stírat slzy dojetí, které mi potečou). Zpívání ale rezolutně odmítl s tím, že se mu ta písnička vůbec nelíbí a nikdy v životě už ji zpívat nechce. Kromě veverušky v ní totiž údajně figuruje ještě dívka, která našla mrtvou holubičku, snědla ji a moc jí chutnala.

Zbystřila jsem a přišlo mi poměrně dost drsné učit děti v mateřské školce písničky s podobným obsahem. Na druhou stranu jsem už z mašinérie školství vypadla před značnou dobou, takže je dost možné, že se od mého mládí vyučovací metody změnily. Třeba se podobné brutality učí v rámci přípravy na drsný život, který děti čeká. Ačkoli o prospěšnosti konzumování zvířecích mršin, nalezených ve volné přírodě, by se dalo diskutovat. No nic. Každopádně jsem se rozhodla nezpochybňovat vaši autoritu v očích dítěte a už jsem tu mrtvou holubičku nijak dál nepitvala.