Dětské kroužky, aneb dělej, rozvíjej se!

Jestli se vám chce, klidně mi vykládejte, že jste od okamžiku, kdy vaše dítě vyřklo první slovo, nepátrali po známkách jeho nesporné geniality. Já se na oplátku budu tvářit, že vám to věřím. A pak se všichni kolektivně propadneme do pekla pro nepolepšitelné lháře.

Organizátoři nejrůznějších kroužků pro smráďata starších tří měsíců už to dávno pochopili. Zkombinovali touhu rodičů objevit ve svém uječeném potomkovi utajeného génia (někdy tak dokonale utajeného, že by k jeho objevení bylo zapotřebí důlní vrtačky) a zoufale ubíjející nudu stereotypní mateřské dovolené - a udělali si z toho prima kšeft. Sežrala jsem jim to i s navijákem.

V ZOO, aneb jestli chcípne, tak uvidíš!

Znáte takovéty okamžiky, kdy si řeknete, že si uděláte s mrňousem príma den, rozvinete jeho omezené obzory, dodáte jeho životu nový rozměr, konečně ho odlepíte od televize a vyrazíte... hmm, dejme tomu... do ZOO? A znáte takovéty okamžiky, kdy se vám chce tlouct hlavou do zdi a opakovat posvátnou mantru: „Jsem debil! Jsem debil! Jsem debil!“ ? Vyrazili jsme do ZOO – a ano, jsem debil!

V něžných pastelových tónech jsem si malovala, jak se budeme procházet mezi výběhy zalitými sluncem, zvířata budou v podstatě stát frontu na to, aby nám mohla ukázkově zapózovat co nejblíž plotu. Samozřejmě čistě náhodou potkáme strašlivě hodného (a čistě náhodou také strašlivě pohledného) ošetřovatele, který nás (jen tak ze sympatie, kterou k nám na první pohled pocítí) nechá nakrmit nějaké roztomilé zvířátko – dejme tomu slona. Pak si dáme v idylické atmosféře něco báječně zdravého a chutného (no dobře, tak jenom chutného) k obědu a za Kubíkova okouzleného štěbetání a plni zážitků se budeme vracet domů.

Drobné dětské lži, aneb upadne ti nos!

V době, kdy byl internet ještě v plenkách, pracoval v jisté nejmenované redakci jistý nejmenovaný redaktor, který měl na starosti rubriku počasí. Kromě tuzemských meteorologických zpráv bylo jeho úkolem i zjišťování toho, jaké počasí panuje ve světových metropolích, kteréžto informace vyšly druhého dne v tisku. Jednoho krásného dne se konala obvyklá redakční porada a meteorologický redaktor, který se už od začátku tvářil, jako kdyby ho bolelo břicho, zvedl zmučeně ruku a pravil: „Já už to nevydržím! Musím se vám k něčemu přiznat. Já si to celé už několik let vymýšlím!“

Zavládlo všeobecné pozdvižení a všichni se logicky dožadovali vysvětlení. Jak vymýšlí? Co vymýšlí? Jak to vůbec myslí? Redaktor XY přemožený záchvatem upřímnosti poodstoupil k oknu: „No normálně. Tady z toho okna se každé ráno vykloním a řeknu si: Hmmmm, jak by asi zítra mohlo být v Londýně? To bude tak něco kolem patnácti. A Tokio vidím tak na dvaadvacet a zataženo!“

Geny jsou svinstvo, aneb von je celej ty!

Geny jsou svinstvo! A nikdo to neví lépe než já. Moje babička a někteří další příbuzní z této větve našeho rodokmenu dosáhli úctyhodné hmotnosti přes sto kilo. Vize metrákového těla a tykání si s prodavačkami v obchodech s nadměrnými velikostmi mě straší už od puberty. Právě tehdy začalo být totiž jasné, že moje rodná sestra může klidně denně spořádat osmnáct knedlíků a nepřibere ani deko. Zatímco v mém případě se stačí na buřta jen podívat a rázem se mi srazí všechno oblečení o dvě konfekční velikosti.

 Postupem času jsem se vzdala nerealistických předsevzetí typu, že mi někdy budou slušet slim džíny a omezila jsem svou snahu pouze na to, aby mi břicho nepředběhlo prsa. Stálo mě to značné úsilí a zdaleka ne ve všech životních obdobích se mi to dařilo. Když stehy mého oblečení sténaly a praskaly při každém pohybu, odvolávala jsem se na geny a velmi barvitě je proklínala. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Rýmička a kašlíček, aneb s dítětem u doktorky

Naše pediatrička je skvělá. Dělá doktorku už dostatečně dlouho na to, aby dokázala s klidným obličejem čelit hysterickým matkám, které se domnívají, že pupínek na pravém předloktí jejich sladkého děťátka je neklamnou předzvěstí malárie. Nechá mě vždycky vymluvit dostatečně dlouho na to, abych měla pocit, že jí moje dramatické líčení Kubova blinkání připadá jako ta nejzajímavější věc, kterou v posledních pěti letech slyšela. Bez mrknutí oka vyslechne můj odhad diagnózy (ve většině případů úplně mimózní) a konstatování, že jsem přecitlivělá blbka, si nechá pěkně slušně pro sebe.

A mimo to všechno proslula mezi komunitou matek svou nechutí předepisovat léky. Miluje metody našich babiček a mezi její nejoblíbenější patří horká vařená brambora přiložená na dětský hrudníček v rámci lepšího odkašlávání, lipový čaj a proplachování nosu slanou vodou. Pro zvýšení efektu přihodí nějaký volně prodejný sirup a sbohem a šáteček. Tento postoj vede k značně ambivalentním reakcím matek, které by si v ordinaci nejraději vyškubaly polovinu vlasů, jen aby získaly pro své „strašlivě nemocné“ potomky nějakou účinnější medikaci. Nicméně jakmile jejich ratolestem trochu odlehne, s velikým gustem se prsí před ostatními rodiči, že ony tedy své děti antibiotiky necpou a raději věří své intuici a zdravě vybudované imunitě dítěte. A ještě ty naivky věří, že se kvůli téhle nehorázné lži nepropadnou do pekla mezi militantní biomatky.

Den na mateřské, aneb seriály versus realita

Sešla jsem se s kamarádkou na víno. Kamarádka bezstarostně bezdětná, já hystericky veselá s pocitem, že se mi dočasně podařilo zbavit se koule na noze. Byl by to mohl být hezký společenský dýchánek, kdyby se nonšalantně nezeptala: „A co vlastně celý dni děláš?“ Ve snaze potlačit intenzivní touhu praštit jí něčím mezi oči, jsem si odfrkla tak prudce, že mi téměř zkolabovaly plíce a převrhla si do klína dvě deci Ruladského šedého.

Tohle je přesně ten okamžik, kdy skoncuji s naprosto neúnosným image matek na mateřské, který našim bezdětným kolegyním a nechápajícím manželům předkládají slabomyslné seriály a reklamy na prací prášek! Chcete vědět, co opravdu, ale opravdu, dělám celé dny? Tak dobře! Ale varuji vás, nemá to nic společného s tím, co vídáte v televizi a radši předtím spolkněte dva diazepamy!

Seriály: Hlavní hrdinka vstává do bytu zalitého ranním sluncem. Po dlouhé sprše si nanese na obličej decentní make-up a z nadité skříně vybere levandulový svetřík jemně zdůrazňující její ženské křivky. Ten vkusně doplní pouzdrovou sukní v odstínu bílá káva. K snídani si udělá palačinky z ovesných vloček s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. Mezitím se vzbudí její překrásné dítko a začne si v postýlce rozkošně broukat, což hrdinku rozněžní a několik dalších desítek minut stráví v něžné idyle společných her.