Zřetelně si pamatuji na dobu, kdy
jsem žila v blahé nevědomosti a netušila nic o existenci
úchylných postaviček z dětských seriálů, vyvedených v řvavých
barvách a vedoucích slabomyslné rozhovory. Vyrostla jsem na
Rákosníčkovi a Maxipsovi a tak nějak jsem si myslela, že by se
podobným způsobem mohla formovat i psychika mých potomků. Matky
míní, televize mění.
Začalo to Prasátkem Peppou. Kuba na
něm frčel dlouho – tak dlouho, že se mi dělalo slabo od
žaludku, kdykoli jsem tu vlezlou znělku zaslechla. Pokud náhodou
nemáte představu: jde o seriál o prasečí rodince, který vypadá,
jako kdyby ho nakreslilo předškolní dítě. Kopce tu mají
absolutně nemožný sklon (auta po nich šplhají podobně jako
mouchy po zdi) a hlavičky prasat vypadají, jak výstižně podotkla
má kamarádka, jako pinďouři. A ujišťuji vás, že jakmile před
vámi tohle někdo pronese, už nikdy to z hlavy nedostanete. A už
nikdy se nedokážete podívat na prasátko Peppu neutrálníma
očima.