Rodinné focení, aneb Usmívej se, sakra!

 

Znáte ty vlahé podzimní dny, kdy je svět zalitý měkkým slunečním světlem a ve vzduchu poletuje babí léto? Kdy se i v největších a zapřísáhlých cynicích probouzí zasuté poetické sklony a neodpustitelná naivita? Kdy si člověk říká, že si vzpomínku na takové dny musí schovat, coby „ohříváček“ pro okamžiky deprese a beznaděje? Tak v přesně tehdy jsem se rozhodla zdokumentovat, jaké máme v příbuzenstvu přenádherné děti, a vytvořit několik něžně romantických fotek.

Sehnala jsem do houfu čtyři výrostky ve věku od jednoho do dvanácti let a s lehkým popěvkem na rtech jsem začala organizovat focení. Před očima jasný obrázek idylického odpoledne, kdy se k sobě dětičky budou vinout, puberťák bude chovat miminko a všichni se budou smát. Užijeme si legrace i pospolitosti a jako vedlejší produkt vzniknou krásné momentky.

První zádrhel nastává hned při oblékání: „Todle neci!“ „Ježiš, mami, nebuď trapá!“ „Mě to škrtí.“ „Mně jsou ty nohavice nějaký krátký!“ „Todle mě taky škrtí.“ „Tak tohle nepůjde. Těm kalhotám chybí mezi nohama patent a pak mu z toho kouká plena.“ „My tady nemáme ty třpytivý šatičky s duhovým jednorožcem? Tak to se teda asi fotit nepudu.“ „A todle mě už úplně škrtí!“ „A proč?! Proč si jako nemůžu vzít něco normálního, co nosí normální lidi?!“ „Ach jo! Mám samý škrtivý oblečení!“

Vyčerpaná a zpocená ženu svoje stádečko do přírody. Mám vymyšlené takové fotogenické místečko, kde rostou mohutné javory, pod kterými je vrstva spadaného listí ve zlatavých odstínech. Bude to všechno mimořádně půvabné. Z fotografického snění mě trochu ruší křik dětí, které se po cestě perou o to, kdo půjde první, kdo o čí nohu zakopnul a kdo se chová jako větší pitomec.

Jsme na místě. Mrzuté je, že přes noc pršelo, zem je rozbahněná a zlatavé listí bych si mohla leda tak nakreslit. To, co leží na zemi, není ani zlatavé, ani fotogenické. No nic. Nějak to uděláme. Takže si, děti, pěkně stoupněte k sobě, opřete se tady o ten kmen a začneme. Cvak. Rozmazaná. „Dobý, teto. To už stačí!“ hlásí čtyřletá Magdalenka. Laskavě a mile vysvětluji, že tohle je teprve začátek. Teta si nastaví foťák a pak začneme fotit, až se z nás bude kouřit. Teta je totiž vtipná až na půdu, skoro by se chtělo říct – šibalka.

„Ne, už du,“ sděluje stejně laskavě Magdalenka a odchází pryč. Během přemlouvání se roční Davídek odbatolil do oranice. „Chyť ho!“ úkoluji syna, zatímco se snažím neteř pohnout k tomu, aby se vrátila na původní místo. Ve hře jsou všechny sladké úplatky, které mě napadnou. Z pole se ozývá řev. Jenda táhne vzpouzejícího se Davídka zpátky. Oba dva jsou obalení bahnem.

Ani já nejsem tam naivní, abych si myslela, že se mi v tomhle rozpoložení podaří zformovat pokojně stojící skupinku. „Vezmi si ho na klín. Holky si sednou po stranách a budou se usmívat.“ To už skoro prosím. Synovec řve jako zjednaný. Na tvářích mu zůstávají slané cestičky. Dcera se tváří, jako kdybych jí chtěla amputovat nohu pod kolenem. Puberťák protáčí oči. Neteř si cucá vlasy. „Pozor! Vyletí ptáček!“ Teď už si připadám trapně i sama před sebou. Cvak. Na fotce mají dvě děti zavřené oči a dvě otevřenou pusu.

„No vy jste ale šikulkové,“ zkouším to licoměrně, i když bych si nejraději ze zoufalství ukousala všechny nehty včetně posledních článků prstů. Protože jak známo, děti jsou citlivé duše a musí se s nimi jednat jemně a diplomaticky. A dostává se mi zasloužené odměny: „Ježiš, já jsem si sedla do něčeho mokrýho!“ „Mě to nééébááá!“ „Éééé... Ááááá... Uááá!“ „Mně se chce čurat.“ „Auauau! Davídek mě štípnul!“ „Tereza mi dělá rohy!“ Cvak. Cvak.

Dělá se mi slaboučko a celé focení mi už připadá jako mimořádně debilní nápad, ale nechci se vzdát. „Okamžitě si všichni sednete, budete zticha a kdo se nebude usmívat, půjde do Prahy pěšky!“ Vysoká diplomatická v praxi. Dětští psychologové by mě nechali zastřelit pro výstrahu. „I Davídek?“ ptá se zájmem Tereza. „Všichni!“ trvám na svém. „A nevadí, že tam nebydlí?“ informuje se poťouchle. Jediný, kdo tu má šrámy na duši a v důsledku frustrace se zřejmě začne v noci počůrávat, jsem já. První spontánní úsměvy se účastníkům focení rozlijí na tvářích v okamžiku, kdy oznámím, že na ně kašlu a jdeme domů.

Ale abych úplně nekecala; v posledním okamžiku se mi podařilo udělat fakt hezkou fotku. Je na ní javorový list.

Víhradně uší kola, aneb Z deníčku koronamatky

„To je přece super! Alespoň budeme mít čas věnovat se dětem. Beztak si myslím, že koronavirus na nás seslala nějaká vyšší moc, abychom vzpamatovali a začali jsme si vážit mezilidských vztahů,“ jásala před družinou (v době, kdy ještě nějaká družina byla) matka, kterou jsem do té doby považovala za poměrně příčetnou. Bohužel už jsem matkou příliš dlouho na to, aby ve mně zůstala byť jediná stopa naivity, takže se mi na tváři rozprostřel pochmurný výraz a okamžitě jsem si došla koupit dva kartóny vína. Pochmurný výraz mi vydržel až dodneška, víno nikoli.

Už je totiž jasné, že kombinace domácího vyučování se dvěma dětmi, obstarání domácnosti a práce je víc, než dokáži zvládnout. Začalo to požadavky na domácí vyučování. Tak tedy:

Dcera si má založit deníček, do kterého si každý den bude zapisovat a kreslit, co krásného a podnětného ten den prožila. Váhám mezi upřímností („prstíčky mi přirostly k mobilu“) a zápisy typu: „Milá paní učitelko, dnes jsem si vyšla na balkón. Pofukoval vlahý větřík, pohrával si s mými vlasy a já se kochala výhledem na chodník a odpadkový koš.“

U syna jsem původně chtěla následovat výchovných rad specialistů, darovat mu svou důvěru a vést ho k samostatnosti. Poté, co jsem zjistila, že v potu tváře a za nepřetržitého brblání samostatně zplodil větu: „... ktomu se víhradně používají uší kola...“, mu byla důvěra velmi rychle odebrána. A ano, přiznávám, dost jsem u toho ječela.

V rámci prvouky máme zasadit fazoli a hrášek a v něžné pospolitosti pak pozorovat, jak klíčí a rostou. Popisovat to do dalšího deníčku (množství deníčků v naší domácnosti narůstá geometrickou řadou) a doplnit nákresy. Pokud možno realistickými. Zapomněla jsem koupit vatu, do které se dají fazole a hrách naklíčit, tudíž jsem pro ni musela znovu do obchodu. Balíček vaty mi připadal v košíku zoufale opuštěný a smutný, doplnila jsem ho několika lahvemi vína. Rázem jsme byli veselejší oba.

Synovi dorazil dotazník mapující jeho sociální interakci s vrstevníky a momentální náladu. Jeho nálada i sociální interakce (zhusta udržovaná společným hraním internetových her) je podle mě úplně v pohodě. Já jsem na tom výrazně hůř, ale na moji náladu se nikdo neptá, takže držím pusu a krok.

Ukázalo se, že se v naší domácnosti nenachází žádný úhloměr, což je sice nepochybně ostudné, ale v reálu to znamená, že jsme schopni zkonstruovat (s použitím krabice od rýže) pouze pravý úhel.

Zjistila jsem, že tak úplně přesně nevím, co je přívlastek jmenný se sponou: „Ale mami! A to jsem si myslel, že ALESPOŇ tu češtinu umíš, když se v matice moc nechytáš!“

Dostali jsme (použití množného čísla není náhoda) za úkol vypracovat na A3 referát z angličtiny na téma: „Můj denní rytmus v době epidemie.“ Mám tiky v oku a bojuji s pokušením zeptat se angličtinářky, jestli se nedrží příliš při zdi. A3? Proboha, nebuďme troškaři! Proč ne formát A1? Nebo rovnou papírovou zakrývací plachtu, kterou používají malíři?

Pak je tu ta záležitost s jídlem. Obden přivleču domů nákupní tašky praskající ve švech (a s rouškou na puse je to skoro olympijský výkon), ruce mám vytahané až ke kolenům jako orangutan, ale nejfrekventovanější větou mých potomků je prohlášení: „To tady není FAKT nic jinýho k jídlu?!“ Je mi skutečnou záhadou, jak mohli přežít a neumřít hlady ve škole, kde byla jejich žravost omezená jen velkou přestávkou

A že je karanténa příležitostí zlepšit si mezilidské vztahy a zahloubat se do vlastního nitra? Cha! Rvou, pošťuchují, provokují a nadávají si od první vteřiny, co rozloupnou oči. Na vrcholu hitparády oblíbených rčení, kterými si prokazují svou náklonnost a sympatii, se umístilo: „Jsi otravnější než koronavirus.“ Bohužel mohu jen souhlasit, ať už to o mých mateřských kvalitách vypovídá cokoli.

Ze všech stran se na zoufalé matky hrnou doporučení, že mají v nastalé situaci hledat nějaká pozitiva a dívat se na ni z optimistického úhlu. Dlouze jsem se zamyslela, detailně analyzovala uplynulé dny a něco bych měla: Začala nám klíčit ta zatracená fazole a objevila jsem ještě jednu zapomenutou flašku vína.

Drahé a drazí, aneb Novoroční doják

Rok je zvláštní časové období. Mimina se za tu dobu obvykle naučí chodit, nebo alespoň bleskurychle zdrhat po čtyřech. Prvňáci číst a základy matematiky (což je mimochodem víc, než jsem zvládla já za celý dosavadní život – mám na mysli tu matiku). Za rok se toho dá stihnout dost, nebo naopak skoro nic.

Já si například už rok slibuji, že konečně vyměním ten pokažený zip v zimní bundě (proto se stále klepu v té podzimní). Taky jsem se před rokem zařekla, že definitivně zhubnu do skvělých džínů, co jsem si koupila v letních slevách (zatím mi stále zůstávají viset v půli stehen a to už jsem při jejich natahování sáhla i k hrubému násilí) a mohla bych objednat konečně nějakého elektrikáře, který by zjistil, proč vloni v lednu přestalo svítit světlo v obýváku. To přítmí mi připadalo intimní a romantické prvních čtrnáct dní, ale po jedenácti měsících už mě moc nebaví otloukat se o rohy nábytku – o kostičkách Lega zarytých do bosého chodidla ani nemluvě.

Diagnóza matka, aneb Na to zapomeňte, paninko!

Jsem příšerný a nenapravitelný konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se naučila ovládat navigaci v autě.

Jak strašně strašné to se mnou je, jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“ sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš takovej telefon?!“

Dejte mi jen minutku, aneb Letadla nežerou psí granule

Takové úplně normální odpoledne. Pádím pro dítě do ústavu a jako obvykle jsem v příšerném časovém presu. Rozepnutá bunda za mnou vlaje, z kabelky v běhu trousím papírové kapesníky a podpatkem samozřejmě vyšlápnu jedinou rozbahněnou louži v okruhu dvou kilometrů. V tomto optimistickém rozpoložení přibíhám do školky. Upravené a naondulované matky se při pohledu na mě tváří, jako kdyby lovily z polévky mouchu. Naprosto je chápu. Při pohledu do zrcadla zažívám už několik let stejné pocity.

V okamžiku, kdy se snažím Kubu odmanévrovat do šatny, zvoní telefon. Volají z práce. Je potřeba urgentně něco předělat. Přirozeně, že ihned. Včera bylo pozdě. Naštěstí jsou to relativně kosmetické úpravy, zhruba tak na deset minut práce. A já přece nejsem žádný béčko. Možná si sice ráno nezvládnu namalovat na obličej přijatelnější vizáž, ale na své pracovní výkonnosti si zakládám navzdory všem nevypratelným skvrnám od vařené mrkve a vlastní neschopnosti složit z Lega vesmírnou stanici. Takže samozřejmě slibuji, že pracovní úkol briskně splním. V podstatě už o něm můžeme mluvit jako o hotové věci!

Jak se vydává kniha, aneb Proboha, vystříhejte mě z toho!

Vyšla mi knížka. Neříkám to proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků, šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní svědomí...

Každopádně s vydáním knihy se pojí událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace, kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit publikum.

Drbejte sovy za ušima, aneb Všechno je to úplně jinak

V létě jsem chodila běhat. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko, minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž, ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.

Seděla si na chodníku, mžourala do ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje), co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.