Romantická večeře, aneb To černý musím jíst taky?

Nikdy jsem se nepovažovala za vynikající kuchařku. Na druhou stranu mají většinou moje kuchařské výtvory poživatelnou konzistenci a lze je obvykle konzumovat bez rizika zdravotní újmy. Nikdy ale nedostalo moje kuchařské sebevědomí takovou ránu mezi oči, jako když jsem se stala matkou. Začalo to už prvními příkrmy (to jsou takovéty kašičky, do kterých nejdřív uvaříte a pak rozmixujete všechno, co lednice dá, a které vypadají, jako když už to někdo jedl).

Je skutečně nesmírně povzbuzující, když s největší péčí vybíráte pro své sladké miminko v bioobchodech tu nejlepší zeleninu, podle jejíž ceny lze soudit, že ji někdo vypiplal od semínka ve vlastní podprsence a zahříval půl roku vlastním dechem. Pak doma vymýšlíte takové vysoce gurmánské kombinace, jako je brokolice s mrkví šmrncnutá cuketou. Pak to celé uvaříte, rozmixujete dohladka a naservírujete malému vřešťanovi v očekávání labužnického pomlaskávání. Ten místo toho pevně semkne rty a zuřivě vrtí hlavou, aby se v žádném případě nemohlo stát, že se mu tím hnusem trefíte do pusy. Když už vám v klíně přistane šestá lžíce, dojde vám trpělivost a nasupeně (a ne úplně něžně) ho vyndáte ze stoličky. Načež se dítě celé šťastné odplazí k nejbližšímu květináči a sežere z něj polovinu hlíny.

Já samozřejmě neočekávám, že junior popatří na má kulinářská dílka, nadšením zatleská ručičkami, způsobně si rozprostře ubrousek na klíně, delikátně donese drobné sousto na vidličce až k ústů (která si poté otře tím ubrouskem) a následně mě označí za nejlepší kuchařku v okruhu patnácti kilometrů. Ostatně už jsem udělala spoustu ústupků proti předmateřským představám o civilizovaném stolování. Já už v podstatě neočekávám vůbec nic, respektive jsem smířená téměř se vším. Nicméně jen tak pro představu...

To jsem zase jednou měla romantickou náladu způsobenou nejspíš kombinací aktuálního rosného bodu, povětrnostních podmínek, hormonálního výkyvu a zlevněného Rulandského v nejbližším supermarketu. Dospěla jsem tudíž k názoru, že večeře při svíčkách je naprosto nezbytným vyústěním. Ostatně každá redaktorka ženského časopisu vám potvrdí, že na vztahu je potřeba neustále pracovat a podporovat jeho dynamiku romantickými gesty – a nejsem si úplně jistá, jestli do toho lze počítat i něžné partnerské diskuse ohledně barvy dětských nudlí, nebo tělesný kontakt, ke kterému dochází v rámci bitvy s vesmírnými příšerami v našem obýváku. Protože jsem ale neměla pro potomka hlídání, bylo jasné, že místo večeře ve dvou se bude odehrávat večeře ve třech. Ale nevadí. Není přece nic krásnějšího než rodinná idylka u večeře.

Plánuji naprosto úchvatné menu, které navíc zní velmi vznešeně. Jako předkrm budou sušené švestky marinované v Portském zabalené ve slanině. Coby hlavní chod budu podávat steaky s pepřovým přelivem se zeleninovým salátem. A celé to završí hedvábný koláč se smetanovým krémem (ať už to znamená, co chce, ale na fotce v časáku to vypadá mimořádně svůdně). Pro dítě je v plánu varianta s obalovaným kuřecím prsíčkem v cornflacích a opečenými brambory. To celé budu samozřejmě servírovat na překrásně prostřeném stole v mihotavém světle svíček. Povykládáme si, co jsme v posledních dnech zažili, co nám udělalo radost a tak vůbec.

Jako první zádrhel se ukázalo vůbec dovléct vzpouzejícího se Kubu na nákup nezbytných surovin – protože jeho jedinou aktuální touhou bylo pobíhat po bytě v obleku Spidermana, skákat z židle na židli, věšet se na parapety a snažit se mě ulovit do smyčky z prádelní šňůry. Poněvadž byly naše potřeby zjevně neslučitelné, musela jsem při prosazení svého záměru uplatnit hrubou sílu, což se mi dítě rozhodlo vrátit mimořádně prudivou náladou. Nákup tak byl nekonečným martyriem.

Doma kličkuji mezi igelitkami ze supermarketu. Nejdřív je potřeba naložit švestky do Portského. Zatímco se hrabu mezi asi tak dvě stě šedesáti pěti nakoupenými položkami, Kuba zakopl o jednu z igelitek a z výšky si kecnul na druhou, přičemž rozsedl zakysanou smetanu (hedvábný koláč se smetanovým krémem, pamatujete?). Za příšerného řevu (nechce převléci, chce si smetanu z tepláků olízat) mu měním oblečení a letím nakládat ty švestky. Zatímco krájím zeleninu na salát, šťouchá mě dítě do zad halapartnou a střídavě řeže do podkolenních jamek vesmírným mečem. Dopíjím zbytek toho Portského, co zbylo od švestek (a zbylo ho tam celkem dost). Rázem mi to všechno připadá snesitelnější. Vykrajuji z okurek a rajčat žertovné tvary a broukám si znělku z Kouzelné školky. Na světě je vlastně docela pěkně.

Portské přestalo působit a nastoupila hodně velká krize. Zjistila jsem, že jsem zapomněla koupit cornflaky, pročež nemám, do čeho obalit to prsíčko. Zběsilý úprk do večerky, dítě za sebou táhnu smykem. Doma zjišťuji, že jsem ještě zapomněla koupit náhradu za tu rozsedlou smetanu a znovu už nikam nejdu ani pod hrozbou smrti. Smůla, místo koláče udělám bábovku podle osvědčeného rodinného receptu. Prostírám. Kuba šplhá na židli podívat se, jestli zvolené ubrousky vyhovují jeho vkusu. Očividně nikoli, protože zatímco míchám těsto na bábovku, je všechny rozcupoval na malé kousky. Opět prostírám. Bábovka je upečená a vypadá opravdu svůdně. O trochu se mi zvedla nálada. Jen do té doby, co Kuba opět vyšplhal na židli a převrhl svůj hrnek na prostřený stůl. Opět prostírám. Došly normální ubrousky, takže zužitkovávám vánoční přebytky a budeme večeřet na ubrouscích se stylizovanými sněhuláky.

Něco tu smrdí. Sakra, zapomněla jsem na ty švestky v troubě. No nic, o to budou křupavější. Otevírám to zlevněné Rulandské. Kde je také psáno, že si musíme přiťuknout z plné láhve?! Když vchází Lukáš do dveří, házím na pánev steaky a brambory, a připadám se jako kříženec Magdaleny Dobromily Rettigové a Xeny (volnou rukou totiž svádím zuřivou bitvu s útočícím ninjou). Vlastně jsem strašlivě dobrá.

Sedíme u stolu. Svíčky jsme pro jistotu zhasli poté, co jednu Kuba shodil, a z další mu ukápla na ruku miniaturní kapička vosku, což bylo doprovázené takovým jekotem, jako kdyby mu upadla ruka v rameni. Mezi zuby nám chroupou zuhelnatělé kousky švestek, vydatně je zapíjíme vínem (aby se daly vůbec polknout) a v rámci naší milostné konverzace už potisící vysvětlujeme Kubovi, proč si nemůže pořídit domů živého tygra. Steaky mi připadají dost suché. Jakoby jim něco chybělo. Aha, ten pepřový přeliv, který jsem úplně zazdila. Kdo chce, může si je polít kečupem.

Dítě se nedůvěřivě vrtá v pracně obaleném kuřecím a opečených bramborech. Následuje osvědčená trojkombinace: „Co to je? - Tohle černý musím jíst taky? - Mě to nechutná!“ Čím víc se ho snažíme ignorovat, tím větší razance jeho hlásek nabývá. Když se nahýbá pro kečup (odstraněný prozíravě z jeho dosahu), vyklopí celý obsah svého talíře. Částečně na stůl, z větší části na zem. Zdá se mi, jakoby na mě sněhuláci z ubrousků spiklenecky mrkali. Chtěla bych si se svým manželem vyměnit ještě alespoň dvě, tři věty, takže kapituluji a dávám dítěti (dle jeho výslovného požadavku) k večeři syrovou mrkev a suché cornflaky. Je to prostě malý gurmán. S Lukášem něžně vrkáme o tom, dokdy se musí zaplatit školka. Kuba předstírá, že mrkev je samopal a střílí s ní po imaginárních nepřátelích. Naléváme si další skleničku.

Dohodli jsme se, že nejlepší bude, když Kubu nejdřív uložíme a teprve potom si vychutnáme dezert v podobě bábovky. Alespoň ta se mi opravdu povedla. Při koupání mě dítě kompletně zlije vodní pistolkou, takže se před pokračováním romantické večeře se musím převléknout. Alespoň nebudu umaštěná od těch pečených brambor, co jsem sbírala pod stolem. Rozsvěcuji znovu svíčky. Nakrojíme svůdně pocukrovanou bábovku. Vono to nakonec pude.

Bábovka chutná o dost jinak, než jsem zvyklá. A mezi námi, není to úplně posun k lepšímu. Jdu pro jistotu otevřít další flašku a jak se tak snažím s vývrtkou, můj unavený pohled bloudí bezcílně po kuchyňské lince. Jen tak mimoděk padne i na kuchyňskou váhu, na které trůní kupička moučkového cukru. Je potřeba zdůrazňovat, že měl přijít do té bábovky? Další romantickou večeři mám v plánu přibližně tak někdy kolem Kubovy promoce.