Trapné dítě, aneb proč nejsem hluchá?!

Moje dítě mimořádně dobře ovládá umění ztrapňování rodičů. Nedělám si iluze, že jsem v tom sama, ale je v něm tak excelentní, že mě dost často napadá, jestli náhodou tajně neabsolvovalo nějaký kurz na téma „Kterak způsobit, aby rodiče zrudli i na patách a toužili se okamžitě katapultovat do jiného časoprostoru.“ Dospělo to tak daleko, že jsem začala uvažovat, jestli by náhodou nestačilo venčit dítě pouze tak, že bych ho vypustila na balkón a maximálně tak omezila jeho možnosti mě společensky znemožnit.

Zdá se vám to přehnané? Hmm. Tak co byste třeba řekli následujícímu průběhu dne? Sluníčko svítí, ptáci zpívají, v noci jste vstávali k dítěti pouze čtyřikrát, takže jste schopni vidět dál než na deset centimetrů před sebe. Dokonce vám vaše děťátko dovolilo (zatímco fascinovaně zíralo na reklamu na menstruační vložky) posnídat několik lžiček jogurtu. Nejste poblití na žádném viditelném místě a zdá se vám, že snad dokonce ani nesmrdíte. Prostě den jak z letáku na životní pojištění. Den, kdy se prostě musí jít na procházku, i kdyby na chleba nebylo. Tak teda jdem.

Kuba má tedy zrovna tázací období, kdy se i úplně cizích lidí ptá na poměrně intimní otázky typu, kolik je jim let, kam jdou a co to nesou v tašce. Ale v plánu je procházka v lese, kde se snad žádné faux pas nemůže přihodit. Doufám. Naivně. Přijíždí výtah a v něm sympatický soused, na kterého se velmi příjemně kouká. Dokonce mám pocit, že se mnou tak trošičku flirtuje – pokud tedy jeho letmé pohledy nejsou motivovány snahou zjistit, co to mám rozmatlaného na mikině.

Sympaťák pokukuje a mlčí, Kuba na něj zírá a zatím taky mlčí, já se snažím neposlintat si tričko. Kuba stále zírá, sympaťák se začíná trošku ošívat, já se snaživě usmívám a modlím se, abych u toho nevypadala jako mongoloid. Kuba se rozhodne, že mlčení už bylo dost, a zřetelně a pěkně nahlas říká: „Tak tohohle se teda na nic nezeptám! Ten mě vůbec nezajímá!“ Sympaťák rudne a já jsem tak blbě polkla slinu, že se začínám dusit a následně poprskám zrcadlo ve výtahu. Kuba, očividně spokojený s vývojem situace, nevzrušeně konstatuje: „Neboj, já to po tobě utřu! Zvedni mě!“ a rozmatlává rukávem bundičky moje sliny. V důsledku toho vypadá zrcadlo, jako kdyby se po něm proplazila medúza. Je to tak třeskutě sexy situace, že by sympaťák očividně nejraději vystoupil z výtahu ještě za jízdy. Bere čáru ve stejném okamžiku, kdy se otevřou dveře, a jsem si naprosto jistá, že už nikdy v životě s žádnou matkou flirtovat nebude. A nejspíš se k žádné ani nepřiblíží na méně než pět metrů. Dost možná, že i vstoupí do kláštera.

Venku tvoříme s dítětem poměrně nesourodou dvojici. Já se ploužím jak spráskaný pes, hlavu plnou temných myšlenek na to, jak budu do konce života flirtovat už tak maximálně s Křemílkem a Vochomůrkou. Kuba vesele poskakuje, sbírá vajgly na chodníku, šoupe se bundou o co nejvíc zaprasená auta a očividně má vynikající náladu. Na trase procházky rozkopali silnici a ve výkopu se o lopaty opírá pár týpků, před kterými normálně přecházím na druhý chodník. Než stihnu zasáhnout a včas ho odlovit, vyráží dítě do akce. Mocným skokem se ocitá na okraji výkopu a hlaholí. „Co to tady děláte, vy prďolové? Koukám, že nic moc!“ Je mi opravdu líto, že příroda obdařila našeho syna tak sytým hlasem. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Kubovo tvrzení vlastně ani nelze rozporovat, protože někteří z kopáčů skutečně moc nevyrostli a pracovní morálku mají hluboko pod bodem mrazu.

Zahajuji kvapný ústup a zbaběle s dítětem prchám. Nerada bych, aby mě kopáči umlátili lopatami a moje bezvládné tělo pohřbili pod kanalizací. V lese máme oblíbené hřiště, kde Kuba miluje červenou zakroucenou klouzačku a já zase lavičky, na které mohu složit své unavené kosti. Na klouzačce už jezdí růžová holčička, dozor dělá dědeček. Přítomno je ještě několik dalších dětí s rodičovským doprovodem. Kuba se vrhá do víru dění.

Růžovka se mu očividně líbí, protože se v něm probouzí geny alfa samce. Když mu zatrhnu tahání za vlasy a házení písku od očí, coby projevy akutní zamilovanosti, přichází čas dostat ji na kolena dávkou adrenalinu a demonstrativní odvahy (některé metody svádění jsou zkrátka společné všem mužům jakéhokoli věku). Kuba se spouští na klouzačce po hlavě, ale Růžovka zůstává chladná. Popravdě se mi zdá, že jej vnímá podobně jako obtížný hmyz, kterého se nedá zbavit, a lze jej jen ignorovat. Jenže to ještě neví, s kým má tu čest. Kuba nasazuje těžký kalibr a leze na strom. Kdyby mohl ulovit mamuta, bezpochyby to udělá.

Jeho snažení bohužel hatí skutečnost, že se mu kalhoty zachytily za větev a nemůže tam, ani zpátky. Během zlomku vteřiny probíhá zajímavá proměna z drsného lovce v uřvaného mamánka. Kvílí jako siréna při kobercové náletu a kromě veškerých přítomných rodičů zaujal konečně i Růžovku. Situaci, kdy její nápadník visí na stromě za trenýrky, očividně ve svém krátkém životě ještě nezažila. Smutné na tom je, že musím za přihlížení veškerého rodičovstva, vylézt na strom za svým potomkem, a vytáhnout mu větev z kalhot (v rámci objektivity bych měla dodat, že to všechno se odehrává asi tak metr a půl nad zemí, takže žádné ohrožení života se nekoná – v podstatě bych úplně vystačila s židlí, kdybych nějakou měla). Okamžik je to značně potupný pro oba aktéry a dítě cítí palčivou potřebu nějak vrátit do hry svou ztracenou mužnost. Když ho tedy konečně stavím na pevnou zem, rozhlédne se pečlivě kolem, aby si byl naprosto jistý, že získal pozornost opravdu všech přítomných. A pak svým sytým hláskem prohlásí: „Teda, mami, ty máš tak velký prsa, že mi vyschlo v krku!“

A víte co? Já si stejně myslím, že chození s dětmi na procházku je přežitek. Od zítřka bude lokat čerstvý vzduch na balkóně. Nejlépe za zavřenými dveřmi.