Drazí sousedé, aneb dej sem tu paličku!

Drazí sousedé, zejména vy, kteří bydlíte v těsné blízkosti našeho bytu. V první řadě bych vám moc ráda poděkovala za to, že jste na nás zatím ještě nepoštvali sociálku, policii, ani Ukrajince s bejsbolkou. V té druhé bych vám ráda vysvětlila některé věci, protože si dokáži celkem detailně představit, jak to může působit... A to, co si o naší rodině myslíte, si radši ani představovat nechci. Ale abych oddálila okamžik, kdy budu nařčená z týrání vlastního dítěte, pokusu o vraždu, vandalismu, obecného ohrožení a omezování osobní svobody, tady je několik věcí, které jsem vám už dávno chtěla říct. Jen na to nestačí ty dvě minuty, co spolu občas strávíme ve výtahu.

Především bych ráda zdůraznila skutečnost, že opravdu v bytě nechováme žádné zvíře. Ani lamu, ani koně, ani divoké prase, ba dokonce ani králíka. To neustálé dupání, cupání, skákání a pobíhání je skutečně spojeno pouze a jen s naším dítětem, trpícím dosud nepopsanou diagnózou, která mu znemožňuje normální chůzi. Kuba zkrátka nedokáže chodit tempem typickým pro běžného člověka a přemisťuje se zásadně za pomoci sprintu, přískoků a poskoků. Dokonce i při pouhém stání na místě alespoň podupává, nebo skáče na jedné noze. Čímž bych vám chtěla vyjádřit svůj hluboký obdiv, že zatím ještě nezvoníte, neřežete do topení, ani neotloukáte smetákem strop. Věřte mi, že chápu, že soužití s permanentně dupajícím mamutem není nic jednoduchého. Už proto, že ho mám doma.

Na pouti, aneb voni to lidi milujou!

Zbožňuji poutě. Čím kýčovitější, tím lepší. Papírové růže, strašidelné zámky, smrad z přepálených klobás a barevného žužu. Prsaté krásky vyvedené v neonových barvách na pozadí autodromu mě přivádí do stavu frenetického nadšení, a když nemá paní na střelnici obrovské zlaté kruhy a třpytky v hlubokém výstřihu, jsem vyloženě zklamaná. Já se na poutích nevozím na atrakcích, ale jen chodím, nasávám atmosféru a kochám se... ehm, chodila, nasávala a kochala se – dokud si nepořídila dítě.

Kuba přirozeně, stejně jako všechny děti, poutě také miluje a když vydám v pondělí neuvážený slib, že o víkendu půjdeme na kolotoče (netuše, jaká bude předpověď počasí), musíme vyrazit, i kdyby probíhala sněhová vánice, kombinovaná s tornádem a tsunami. A že k tomu aktuální počasí nemá daleko. Je vlezlá zima, noc předtím lilo a vzduch řeže, že mám s každým nadechnutím pocit, jako kdybych vdechla žiletku. Zima ale očividně vadí jen dospělým, protože dítě poskakuje a pobíhá s frekvencí fretky na Speedu.

Dělej, spěcháme, aneb běhá slepice do schodů?

Domluvila jsem se s bezdětnou (!!!) kamarádkou na odpolední návštěvě. Přijede ve čtyři a sejdeme se v hospodě se zahrádkou a dětským hřištěm. Plán je jednoduchý: dítě si bude samostatně hrát a my si mezitím stihneme vyměnit několik souvětí, což se bude téměř rovnat plnohodnotné dospělácké konverzaci. Jakožto zkušená matka (bez poznámek, prosím) už vím, že je nutné nechat si dostatečně velkou časovou rezervu. Celý den proto plánuji a směřuji k jedinému okamžiku, kterým je přesun dítěte z bodu A do bodu B (vzdálených asi tak tři sta metrů):

14:00

• Kubo, pojď se nasvačit, než půjdeme.
• Nechci, nemám hlad!
• Tak dobře, ale nepočítej s tím, že dostaneš nějaký bonbóny, dokud se pořádně nenajíš.
• Ani ty červený?
• Ani ty červený! Tak dáš si tu svačinu?
• Ani ty zelený?
• Ne. Nedostaneš ani červený, ani zelený, ani žádný jiný bonbóny.
• Hmm. Stejně nechci.

Stonání s dítětem, aneb řvi hlasitějc!

Je to známá věc. Můžete se chlubit tím, že jste úspěšně přestáli žlutou zimnici, tyfus i tuberkulózu, ale jakmile dítě přitáhne ze školky zelené nudle, zocelený dospělý organismus je v háji. Plazíte se po domě v očekávání brzkého skonu, držíte se teatrálně za krk, vydáváte dost nechutné zvuky a žadoníte o ránu z milosti. Kuba přitáhl ze školky zelené nudle. A já je samozřejmě chytila.

Nedalo se dělat vůbec nic. Společné stonání se zdálo být nevyhnutelné. Respektive já bych s radostí vyšoupla do školky i nachcípané dítě (zejména když krouží po obýváku jako kulový blesk a nevykazuje žádné známky toho, že by mu bylo blbě), ale to, co mu teklo z nosu, vypadalo skoro jako předzvěst dýmějového moru, a jsem si jistá, že by si toho učitelky všimly. Přesněji; všiml by si toho každý, kdo by se momentálně nenacházel v kómatu. K mému nezměrnému žalu jsem tudíž musela ráno oznámit Kubovi, že zůstaneme spolu doma a budeme pěkně kolektivně stonat.

Vesnické střípky, aneb drž to poleno pořádně!

Jsem duší vesničanka. Na vsi jsem se narodila, vyrostla a mentálně tam nejspíš zůstanu už po zbytek života. I po letech ve městě mě dokáže přivést k extázi to, že když se o půlnoci probudí k životu Kubův zánět středního ucha, nemusím s ním jet na nejbližší pohotovost padesát kilometrů. Nebo, že když se rozhodnu jít pařit (asi tak třikrát do roka), nejsem odkázaná na jedinou diskotéku široko daleko, kde se slézají puberťáci a prsí se tu místní zlatá mládež. Nebo, že akutní potřeba nugátové čokolády v deset večer je i v případě vyjedené ledničky řešitelnou situací. Město je prima v mnoha ohledech, ale vesnické poetiky prostě nikdy nedosáhne. Nedá se svítit, ale život na vesnici má prostě úplně jinou dynamiku, rytmus i pravidla.

Když jsem začala chodit na vysokou a bydlela na kolejích, poněkud jsem vypadla z tempa a ztratila se z drobnohledu vesnických drben. Po několika měsících jsem se ocitla doma zrovna v den, kdy bylo potřeba vyzvednout chleba z místní „Jednoty“ (rozuměj – jediného miniaturního obchůdku, kde se pečivo objednává dopředu, a kromě něj tu můžete dostat ještě gothaj, toaletní papír a samozřejmě pivo). V Jednotě je strategicky umístěná lavička, na které denně vysedává důchodcovská elita drben (obvykle tam přešlapují už čtvrt hodiny před otevřením, aby o nic nepřišly). Ty velmi pozorně sledují, kdo co nakupuje, co má při tom na sobě, čím platí a jak se přitom tváří. Pak to podrobně rozeberou a jede se dál.

V obchoďáku, aneb kdo je tady úchyl?

Tak, jako většina lidí dostává kopřivku, kdykoli si vzpomenou na finančák, nebo na plánovanou návštěvu tchyně, mě se dělá nevolno, když se začne blížit okamžik, kdy musím vyřknout větu: „Je potřeba udělat velký nákup.“ Představa slalomu mezi regály mě nijak zvlášť netankovala ani v bezdětném stavu, ale s dítětem na hrbu získala zcela nový rozměr.

Opět nastal den, kdy naše domácnost dospěla do stádia, kdy chybí všechny základní potraviny, a můžeme si tudíž vybrat, jestli si dáme čočku s hořčicí, nebo ananasový kompot s kypřícím práškem a grilovacím kořením. Oznamuji svým mužům, že je naprosto nezbytné vydat se na velký nákup, což má za následek obvyklou reakci: Jeden se tváří, že neslyší a druhý nasazuje maximálně otrávený výraz. Jen jeden si ale dovolí zaječet: „Ne! Nechci! Nejedu!“

Už mě skutečně nebaví diskutovat o každé větě a dospívám k názoru, že nastal čas na malou strategickou lest: „Dobře, tak tě tady necháme samotného!“ Dítě o této variantě přemítá zhruba půl sekundy: „Tak jo! Ahoj!“ Tenhle vývoj situace jsem neočekávala a začínám lehce vydírat: „Ale budeš tady úplně sám! Nebudeš se tu bát? Nebude ti tu smutno?“ „Ne! Už jeďte!“ Očividně jsem porodila otrlejšího tvora, než jsem se domnívala – a hlavně jsem vystřílela svou munici předčasně. Na scénu nastupuje opět hrubé násilí (k čertu se všemi předsevzetími!): „Prostě pojedeš s námi a hotovo!“ Záměrně volím takový tón hlasu, aby bylo jasné, že ho na ten nákup dotáhnu, i kdyby to mělo být na vodítku a s náhubkem. Kuba si jen trpce povzdychne nad svým těžkým osudem a k autu se táhne neochotně a pomalu jako tejden do výplaty.

Návštěva, aneb Krindy pindy, to jsem ale ťunťa!

To jsem zas jednou měla pocit, že se můj život sestává pouze z vylévání nočníku, praní poblitého oblečení a zevlováním na dětských hřištích. V takovém rozpoložení, kdy přímo fyzicky cítím, jak se mi uvnitř hlavy mozek smršťuje do velikosti golfového míčku, a mám pocit, že brzy budu reagovat pouze na světlo, bych byla ochotná posedět a pokecat i s Hannibalem Lectrem. Hlavně, když bude bezdětný.

Proto jsem také zaplesala, když mi Lukáš oznámil, že k nám na večeři pozval svého kolegu s manželkou. Hurá! Bezdětný, mladý pár inteligentních lidí, se kterými budu velmi povzneseně konverzovat o knihách, politice a aktuálních společenských tématech. A ani jednou se nezmíním o tom, kde mají aktuálně zlevněné pleny, a jak geniální máme dítě (to ostatně uvidí sami a pokud budou co k čemu, budou to prostě muset uznat). Mínila jsem prostě být zcela okouzlující hostitelkou, která bude naprosto zářným příkladem toho, že i matky malých dětí mají funkční mozek a nejsou vyčleněné z normální společnosti.

Jízda MHD, aneb Proč, proč, proč?!

Kdysi jsem docela ráda jezdila mhd. Buď jsem si četla, nebo jsem zadumaně vyhlížela z okna a představovala jsem si, že vypadám jako mladá, perspektivní intelektuálka (no dobře, tak alespoň mladá). Tu a tam jsem si s někým lehce zaflirtovala prchavým úsměvem a laškovným pohledem (ačkoli těžko říct, jaký přívlastek by tomu pohledu dal nezávislý pozorovatel). A zdaleka nejvíc jsem si užívala to, že nemusím s nikým mluvit a můžu si přemýšlet, o čem se mi chce – takže většinou o ničem.

Roztomilé mi připadaly i historky z mhd, které dávali občas k lepšímu moji přátelé, a v nichž hrály hlavní roli děti. Jasně si pamatuji, jak jsem se na firemním obědě srdečně chechtala, když kolega vyprávěl, že jeho dvě sladké holčičky mají právě období rozlišování mezi ženským a mužským pohlavím. Kdykoli s nimi nastoupí do tramvaje, nebo metra, začnou se údajně rozhlížet kolem sebe a jasnými hlásky se vyptávat: „Tatínku, má tamhleten pán pindíka?“ Kolega nám barvitě líčil, jak se nejprve na označeného muže podívá, zhodnotí sympatie a pokud dotyčný neprojde (rozuměj, je mladší, hezčí, svalnatější...), zřetelně a pěkně nahlas odpoví: „Ten asi ne!“