Pražáci na zabijačce, aneb škola života

Vyrostla jsem na vesnici. Chápu, že objednat si ve vesnické hospodě čaj, rovná se společenské sebevraždě – a stejně před vámi na stole přistane pivo (doprovázené zabručením, že „nejsi v nějaký podělaný čajovně.“). Vím, že „extra velký výběr“ znamená, že do místní prodejny dovezli kromě Vysočiny i Gothaj. Umím sekat trávu kosou i podojit (spolupracující a velmi trpělivou) krávu. (Na vysoké jsem tím v pokročilých nočních hodinách celkem úspěšně ohromovala své podnapilé spolužáky.) A samozřejmě už jsem zažila nespočet zabijaček.

Jsem tvor skrznaskrz masožravý, takže mě tento fenomén nijak nepobuřoval, ani nevzrušoval – tedy až do té doby, než jsem se stala matkou. Tehdy vyvstal problém, jak seznámit dítě s drsnou realitou života. Lukáš sice jednoznačně propagoval variantu syrového sdělení pravdy ve stylu „tadyta jitrnička, prosím pěkně, je vlastně rozemletý kousek prasátka, na které jsi se chodil posledního půlroku dívat,“ ale můj cynismus přece jen ještě nedospěl do tak fatálního stádia. Budeme se tvářit, že prasátko babičce uteklo a to, co se vaří v hrncích, je prostě nějaké anonymní maso. Vyslechla jsem si sice spoustu zbytečný řečí na téma útlocitnost a psychické otužování dětí, ale byla jsem neoblomná. Moje dítě si užije vesnického zabijačkovéh koloritu bez frustrujících zážitků.

Hubnutí na mateřské aneb špeky, nebo život

Potřebovala bych akutně zhubnout. Ale jako už skutečně vážně. Časopisy (protože to je také to jediné, u čeho si stihnu na mateřské dovolené přečíst alespoň titulek) mě přesvědčují, že musím shazovat kila sama pro sebe, z vlastního přesvědčení a nikoli pro své okolí. Tak jo. Budu se tvářit, že nechci hubnout kvůli tomu, že mi vlastní dítě láskyplně říká: „Ty seš takovej náš malej tukoun.“ Vyberu si nějakou svou vlastní ušlechtilou motivaci. Jako že, mě třeba už mě zoufale nebaví cenzurovat všechny fotky, na kterých připomínám kombajn (zhruba čtyři pětiny všech záběrů – na zbytku jsem zabraná od ramen výš). A také už si nechci vytírat z očí sentimentální slzy, kdykoli si vzpomenu na ploché břicho, které jsem mívala před těhotenstvím.

Jak každý ví (zejména muži po třetím pivě), matky na mateřské dovolené mají ohromnou spoustu času a v podstatě tráví den řešení tak závažných dilemat, jako jestli si raději udělají dokonalou francouzskou manikúru, nebo nanesou na obličej domácí pleťovou masku z jogurtu a otrub. Neměl by být tedy problém zjistit, z čeho se mi formují ty špeky kolem pasu (tedy respektive v místech, kde jsem pas mívala), protože ze vzduchu to asi nebude. Tak tedy:

Kluci versus holky, aneb všechno je jinak

Můžete si klidně vykládat, že na pohlaví dítěte vůbec nezáleží a že jste nikdy, ale vůbec nikdy, ani na setinu vteřiny nezauvažovali o tom, že byste si o kousek víc přáli kluka/holčičku. Stejně každý ví, že kecáte. Můj rodný otec celý život zoufale toužil po synovi, v důsledku čehož se mu narodily tři dcery. S oblibou vykládá historku, podle níž krátce po narození třetí holky potkal svého kamaráda, taktéž otce tří dcer, který na něj místo pozdravu houkl: „Tak už jsi taky v prdeli, co?!“ Kluci a holky to mají prostě jinak.

Lukáš se samozřejmě, s ohledem na společenské konvence, tvářil na ultrazvuku patřičně neutrálně a statečně prohlašoval, že je mu to úplně jedno. Nicméně kámen, který mu spadl ze srdce, když doktorka oznámila, že v břiše trůní kluk, vydal téměř ohlušující rachot. Protože na pohlaví skutečně záleží. Zatímco pro mého životního partnera bylo největším traumatem, že by případnou holčičku nemohl ani naučit čůrat, já jsem záhy zjistila, že absolutně netuším, co si počít s mini pindíkem. A to ani nemluvím o tom, že je nejprve potřeba překonat základní stud, kdy jsem měla tendenci dotýkat se ho pouze špičičkami prstů, nejlépe přes sterilní gázu, abych ho náhodou nepoškodila, nebo mu nezpůsobila celoživotní trauma ústící v nenávist ke všem ženám na světě.

Na lyžích, aneb co jsme komu udělali?!

Každý správný rodič při pohledu na první sníh zdivočí a má pocit, že jestli se okamžitě se svými potomky nevrhne po hlavě do zimních sportů, propadne se jeho rodičovská duše do pekla. V důsledku toho vleče svíjejícího a protestujícího potomka, který by nejraději nezvedl zadek z pohovky před televizí, na lyže nebo brusle - a zvyšuje tak pravděpodobnost, že skončí ve svěrací kazajce.

Po prosněžené víkendové noci jsme i my dospěli k názoru, že pro Kubíkův zdravý duševní vývoj je naprosto nezbytné postavit ho na lyže a ukázat mu, zač je toho loket. Vyrazili jsme za svítání se zcela jasnou vidinou, jak předběhneme lyžařské davy, užijeme si volné sjezdovky a všechno bude pozitivní, krásné a bude se vznášet v narůžovělém oparu. V oparu se všechno skutečně vznášelo, jen barvy byly poněkud jiné.
 

První zádrhel nastal hned na cestě. Celou noc chumelilo a silničáři byli opět a zcela logicky zaskočeni tím, že v lednu napadl sníh. Kdo by to byl řekl?! Silnice tudíž připomínaly sáňkařské dráhy a do cíle jsme se dosmýkali přes ruční brzdu. S každým dalším smykem získával Kuba průsvitnější odstín, takže jsem chvatně začala vytahovat z igelitky svačinku, a chystat tašku do pohotovostní polohy. A pak nastala takováta shoda, která je vděčným obsahem béčkových komedií. Ve zlomku vteřiny se zkombinovalo Kubovo poblití, přistrčení igelitky ke jeho obličeji a další smyk, který igelitku vychýlil ze zamýšleného směru. Vydatný proud proletěl uchem igelitky a trefil můj termorukáv – kromě asi sedmadvaceti dalších věcí. „Už je to dobrý!“ pravilo dítě spokojeně, stoicky se odvrátilo od poblitého interiéru auta a kochalo se zasněženou krajinou.

Kouzlo zimních procházek, aneb vzhůru do Bohnic

Přiznávám – jsem naivní a navíc jsem v jistém směru mentálně ustrnula v předminulém století. V důsledku kombinace těchto dvou faktorů jsem se nemohla zimy s dítětem dočkat. Malovala jsem si to v duchu Ladovských obrázků a představovala jsem si, jak budeme sáňkovat na zasněžených svazích, budeme stavět sněhuláka nadživotní velikosti (a na hlavu mu nejspíš posadíme příšerně drahý nerezový hrnec na indukční desku) a budeme si užívat dlouhých procházek zasněženým lesem. No tak dobře. Moje naivita občas hraničí se slabomyslností.

Byla jsem doběla rozpálená odhodláním a to je vždycky nebezpečný stav. Začala jsem se oblékat. Jsem chytrá a zkušená matka, takže vím, že se při odchodu z domu obléká nejprve rodič, aby se dítě nemuselo pařit v mnoha vrstvách a nestalo se následkem toho mrzutým.

Důvěřivě jsem si natáhla softhellové kalhoty, svetr s rolákem (velmi výhřevný) a tlusté ponožky. Oblečení pro Kubíka jsem měla prozíravě připravené vedle přebalovacího pultu a začala jsem ho soukat to vatovaných kalhot. Podobné nosí cvičitelé bojových psích plemen, aby je jejich svěřenci nepokousali. Kubík se zřejmě domníval, že ho chci podobnou výbavou zadusit (což se, na druhou stranu, není co divit) a rozeřval se, jako kdyby mu za to platili. Srdceryvný řev doprovázel mohutným svíjením a rozhazováním končetin do všech světových směrů. Začalo mi být trochu teplo a nepohodlně.

Bez dítěte, aneb Radujme se, veselme se

Než jsem otěhotněla, zhusta jsem hýřila prohlášeními typu: matka nikdy nesmí dopustit, aby s ní dítě vláčelo, musí si nechat dostatek volného času pro sebe a nezapomenout o sebe pečovat. Pak jsem porodila a mou hlavní starostí se stalo, nikoli to, jestli mi lak na nehty ladí s barvou rtěnky, ale jestli se vůbec stihnu osprchovat. Přestala jsem řešit zda je barevné vyznění mého outfitu právě v módním kurzu, nebo jestli mi střih kalhot zbytečně nerozšiřuje pas. Přitažlivě jsem se totiž cítila v čemkoli, co nebylo pozvracené na viditelném místě. Ale jakmile jsem se zotavila z porodu alespoň na tolik, že jsem se mohla bez sykání posadit, usoudila jsem, že je čas naplnit svá původní předsevzetí.

Ještě v šestinedělí jsme odložili Kubíka na dvě hodiny k podobně postiženým kamarádům a v intervalu mezi kojením jsme se s Lukášem vydali na třeskutě romantickou večeři. Znáte to; sami dva, malá rodinná restaurace s fantastickými steaky a slib, že se skutečně nebudete bavit o znečištěných plenách, ani o popraskaných bradavkách. Všechno probíhalo idylicky a klidně by to tak mohlo i skončit, kdyby vedle nás u stolu nevečeřela rodina s malým dítětem, které po odepření hranolků s kečupem začalo ječet, jako kdyby mu amputovali nohu v kotníku bez umrtvení. Moje rozhárané hormony situaci vyhodnotily tak, že je nablízku můj rodný potomek a jaly se zuřivě produkovat mléko. Výsledkem bylo, že Lukáš fascinovaně hleděl na zvětšující se mokré fleky na mém tílku a o vteřinu později odložil vidličku a odsunul talíř s napůl dojedeným steakem. Romantické večeře jsme tedy poněkud odložili.

Diagnóza otec, aneb život není peříčko

Nikdy jsem si nedělala iluze o tom, že by se muži a ženy stavěli ke svým rodičovským rolím stejným způsobem. Zároveň mě ale nikdy nenapadlo, že by se zrovna na tuto oblast daly s takovým úspěchem aplikovat předsudky o starostlivých matkách-kvočnách a rozevlátých otcích, kteří si s ničím nelámou příliš hlavu. Ačkoli se domnívám, že skutečně nepatřím mezi přecitlivělé, hysterické matky, které propadají panice, kdykoli se od nich potomek vzdálí na dva kroky, po narození Kubíka byla moje duševní rovnováha vystavena zátěžovému testu.

Ano, mělo mě varovat mé vlastní dětství a dospívání s velmi samorostlým otcem. Velmi zřetelně si vzpomínám na emoce, které jsem zažívala, když k nám volali mí první nápadníci. Svíjela jsem se netrpělivostí a očekáváním, jestli se skutečně ozve TEN Filip z áčka a pozve mě na páteční diskotéku. Pak konečně zazvonil telefon a zvedl ho bohužel tatínek. Nebožák na druhém konci drátu se otázal, jestli je doma Bára, tatínek lehkým konverzačním tónem odvětil: "Je," a zavěsil. Jsem přesvědčená o tom, že nebýt toho, že se za čas začaly prodávat mobily, nikdy v životě bych se nevdala.

Návštěva pošty, aneb Nezabiješ!

Návštěva pošty s dítětem spadá do vyšších levelů mateřství a rozhodně není zážitkem pro nezkušené matky nebo dokonce jedince s labilnější psychikou. Než se k ní odhodláte, měli byste absolvovat kurz asertivity, sebeovládání, první pomoci, hypnózy a ještě předtím si dát tak čtyři, pět jointů marihuany.

Aby bylo jasno. Nejsem masochista a nic podobného bych dobrovolně nepodstoupila, kdyby se na mě neurazil náš pošťák. Balíčky nám několik měsíců doručoval žoviální starší mužíček, z kterého semtam táhl rum s pivem, a mimo to měl skutečně okouzlující zvyk. S každou zásilkou si ustlal na domovním zvonku a ležel na něm tak dlouho, dokud jsem neseskákala pět pater dolů a zase jsem ho neodlepila. Samozřejmě nebylo ani řeči o tom, že by v takovém případě mohl Kubík setrvat ve stavu spícím, protože vytrvalé zvonění ho spolehlivě rozječelo, i když byl vzhůru - a původně v dobré náladě. Po jedno z těchto roztomilých záchvatů jsem si troufla požádat poštovního mužíčka, jestli by nemohl příště zazvonit pouze jednou a krátce. Načež reagoval tak, že mi pro jistotu přestal doručovat veškerou poštu. Rovnou hází do schránky upozornění, že mám naklusat na poštu, nebo zásilku pošlou zpátky a mě zapíšou do registru dobrovolných dárců orgánů, nebo tak něco.

Výchovné rady z časopisů, aneb jak vychovat psychopata

Když jsem oznámila, že jsem těhotná, podarovala mě kamarádka knihou jakési specialistky na výchovu dětí. Tahle ženština podnikla cestu mezi amazonské indiány (podle všeho jen lehce přesahující časový formát běžné dovolené) a usoudila, že právě jejich způsob výchovy dětí je ten jediný správný, možný a vůbec přípustný. S očima zamženýma vztekem jsem se dočetla, že pokud nebudu své dítě kojit nejméně do tří let, bude citově deprivované. Stejného duševního mrzáka z něj udělám údajně tehdy, pokud ho nebudu nosit neustále přivázané napevno na svém těle. Je prý naprosto nutné brát si ho s sebou i na záchod - a to tak dlouho, jak samo uzná za vhodné. Protože je to přece osobnost.

Celkem bez problémů chápu, že amazonskou ženu by při prodírání se pralesem klopýtající batole dost zdržovalo. Ale proč, proboha, mají přerostlé děti tahat na zádech Evropanky v minisukních? Já osobně si už ani nepamatuji, kdy mě naposledy pronásledoval jaguár.