Diagnóza matka, aneb Na to zapomeňte, paninko!

Jsem příšerný a nenapravitelný konzervativec. Jenom představa, že bych měla koupit jinou značku másla, než jsem zvyklá, mě katapultuje do hlubin nezmezného zoufalství. Nejnovější technické vynálezy a vychytáky mě zcela míjí a za svůj vrcholný kousek považuji, že jsem se naučila ovládat navigaci v autě.

Jak strašně strašné to se mnou je, jsem ale pochopila na jednom velmi komorním večírku. Nad ránem už jsme mezi živými zůstaly jen já a jedna kamarádka. Tři láhve výborného bílého vína v nás a nastal čas na vyměňování nejrůznějších intimních informací a historek. Atmosféra byla skutečně a opravdu důvěrná. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začala opatrně moje společnice. „No nazdar,“ pomyslela jsem si a udělalo se mi trošku slabo v očekávání dotazu na nějakou mou úchylku, která někde vyplula na povrch. „Hmm,“ zahuhlala jsem a snažila se zvládnout nápor paniky. „A nenaštveš se?“ sondovala kamarádka, čímž mě definitivně utvrdila v tom, že bude následovat dotaz, který zacílí na mé nejtemnější stránky. Začala jsem litovat, že jsem nešla spát tak o dvě hodiny dřív a váhavě jsem zavrtěla hlavou, i když jsem si byla skoro jistá, že se teda nejspíš naštvu fakt hodně. Kamarádka se mi podívala upřeně do očí a pronesla otázku, která ji očividně už velmi dlouho trápila: „Prosím tě, proč máš takovej telefon?!“

Dejte mi jen minutku, aneb Letadla nežerou psí granule

Takové úplně normální odpoledne. Pádím pro dítě do ústavu a jako obvykle jsem v příšerném časovém presu. Rozepnutá bunda za mnou vlaje, z kabelky v běhu trousím papírové kapesníky a podpatkem samozřejmě vyšlápnu jedinou rozbahněnou louži v okruhu dvou kilometrů. V tomto optimistickém rozpoložení přibíhám do školky. Upravené a naondulované matky se při pohledu na mě tváří, jako kdyby lovily z polévky mouchu. Naprosto je chápu. Při pohledu do zrcadla zažívám už několik let stejné pocity.

V okamžiku, kdy se snažím Kubu odmanévrovat do šatny, zvoní telefon. Volají z práce. Je potřeba urgentně něco předělat. Přirozeně, že ihned. Včera bylo pozdě. Naštěstí jsou to relativně kosmetické úpravy, zhruba tak na deset minut práce. A já přece nejsem žádný béčko. Možná si sice ráno nezvládnu namalovat na obličej přijatelnější vizáž, ale na své pracovní výkonnosti si zakládám navzdory všem nevypratelným skvrnám od vařené mrkve a vlastní neschopnosti složit z Lega vesmírnou stanici. Takže samozřejmě slibuji, že pracovní úkol briskně splním. V podstatě už o něm můžeme mluvit jako o hotové věci!

Jak se vydává kniha, aneb Proboha, vystříhejte mě z toho!

Vyšla mi knížka. Neříkám to proto, že byste si ji měli koupit – ačkoli je snad každému jasné, že právě vy máte ve svých rukou osud našeho rodinného Štědrého večera. Řízky, nebo chleba od včerejška? Hračky a svůdně zabalené dárky pod stromečkem, nebo několik kamínků, šišek a omalovánky? No, ne že bych vás samozřejmě chtěla vydírat. Udělejte si to, jak chcete, a jak vám velí vlastní svědomí...

Každopádně s vydáním knihy se pojí událost slavnostního křtu. To je akce veskrze příjemná, pokud ovšem netrpíte příšernou a ochromují trémou. Tedy pokud nejste já. Moje tréma je vyhlášená široko daleko a jakákoli situace, kdy mám promluvit veřejně, ve mně probouzí silné nutkání děsivě se opít. Vzhledem k tomu, že je to ale knížka pro děti a očekávala se hojná účast juniorů, připadalo mi to poněkud nevhodné. Od rána toho dne, kdy se měl křest konat, jsem tak nejvíc ze všeho připomínala pingpongový míček. Nebyla jsem schopná se soustředit absolutně na nic, poletovala jsem z jednoho konce bytu na druhý a učila jsem se nazpaměť, nepochybně brilantní a třeskutě vtipný proslov, kterým jsem doufala ohromit publikum.

Drbejte sovy za ušima, aneb Všechno je to úplně jinak

V létě jsem chodila běhat. Ne, že by mě to nějak zvlášť bavilo nebo uspokojovalo, ale když někdo dostane do vínku metrákové geny, nemůže si moc vybírat. Takže jsem si jednoho, extra horkého, rána neochotně oblékla tílko, minišortky a vyrazila do akce. Ještě se hodí říct, že fakt mizerně vidím na dálku, tudíž se mi nejprve zdálo, že na chodníku někdo zapomněl batoh. Když jsem přiklusala blíž, ukázalo se, že je to sova. A myslím tím opravdovou sovu, velkou asi tak jako průměrně vzrostlá slepice.

Seděla si na chodníku, mžourala do ranního slunce a trošičku se kývala, jako kdyby to noc předtím přehnala s ginem. Zastavila jsem se. Jednak proto, že vítám jakoukoli příležitost k přerušení běhu, a jednak proto, že sovu hovící si na chodníku uprostřed sídliště zas tak často nepotkávám. Sova mě ignorovala, i když jsem jí zamávala rukou těsně před zobákem a téměř jsem jí prstem vyšťouchla oko. Z toho jsem usoudila, že je mimo sebe. Vrátila jsem se domů a zavolala do záchranné zvířecí stanice (nebo jak se to jmenuje), co dělat, když vám před vchodem sedí zfetovaná sova.

Mezi námi pětadvacítkami, aneb Kolik ti vlastně je?

Aby bylo jasno; já nestárnu! Narozeniny slavím jen tak, aby se neřeklo – a abych měla důvod plížit se ráno po oslavě po bytě a slibovat, že už nikdy, nikdy, nikdy v životě nebudu pít. Jinak jsem pořád stejně nechutně mladá, energická a perspektivní. Patrné je to zejména poté, co v průběhu noci vstávám pětkrát až desetkrát ke Kubovi, abych zahnala bubáky pod postel/podala mu pití/našla plyšáka. To ze mě mládí přímo odkapává.

Jen moje okolí tomu pořád nějak nechce rozumět. Před nějakou dobou jsem se ocitla na oslavě narozenin plné středoškoláků před maturitou. Oslavenkyně byla velmi taktní a pozvala nás upřímně a srdečně větou: „Ste teda jako zvaný, ale rači si to rozmyslete, páč tam budou samý mladý lidi!“ Jak sami jistě uznáte, takovému pozvání jednoduše nešlo odolat. Pročež jsem se rozhodla, že na tu oslavu zkrátka půjdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám.

Jsem děsná, aneb udělejte mi něco s těma vlasama!

Patřím k onomu typu žen, o kterých, když chcete říct něco milého, prohlásíte, že sice nejsou klasicky krásné, ale – následuje kratičké zaváhání - že mají jistý šarm. „Jistý šarm“ má sice nepochybně i Frankenstein, ale na druhou stranu to zní mnohem lépe, než kdybyste zůstali jen u té první části. Periodicky se u mě tudíž objevují záchvaty paniky, že při současném vzhledu prostě nemůžu dál existovat a krizová situace si žádá rychlou akci...

Někdy v pubertě, kdy byly mé emoce a pochybnosti zjitřené na maximum, jsem si v jistém dívčím časopise přečetla článek, který začínal zvoláním: „Chcete mít krásné, splývavé, hollywoodské vlny? Víme, jak na to!“ To je ono! Splývavé, hollywoodské vlny! Konečně můj život získá třetí rozměr a budu prostě nádherná! Celé to spočívalo v tom, že pramínky mokrých vlasů – zhruba tak tlustých jako průměrná žížala – natočíte na papírové harmoniky, které jste si předem vyrobili z listů novin.

Typologie mužů, aneb Maminka nosí malilinkaté kalhotky

Než jsem otěhotněla, rozeznávala jsem pouze dva typy mužů: „Šel by“ a „Ani kdyby to byl poslední chlap na světě.“ Pak jsem porodila a všechno je úplně jinak. Mateřství mi rozmetalo na kousky spoustu věcí a dosavadních pravidel – a mezi nimi i platnou typologii chlapů. Muže ve svém okolí jsem začala posuzovat úplně jinak a nahlížet na ně z úhlů, o kterých bych nikdy nevěřila, že mohou vůbec existovat. V současné době tedy rozeznávám následující kategorie:

Neviděl mě nikdy poblitou

Velmi vzácný živočišný druh, který je prakticky na vymření. Zahrnuje totiž pouze muže, kteří mě ještě nikdy neviděli poblitou, počůranou, nebo poslintanou (od dítěte!). Můžete mi klidně až do příštích Velikonoc vykládat o tom, jak mateřství ženám sluší a je to jejich nekrásnější role, která je povznáší do vyšších dimenzí. Nikdo na světě mi nevymluví, že chlap, který mě jednou viděl, jak se zabahněná ploužím z hřiště, na noze mi visí dítě a ruce mám taškami vytahané až pod kolena (něco na způsob orangutana - a to včetně té srsti), si mě okamžitě nepřesunul do šuplíku: „Ani kdyby to byla poslední ženská na světě.“ U tohohle typu je ale jistou výhodou, že už si nemusím dělat hlavu s tím, jak zapůsobím, protože moje akcie jsou stejně tak hluboko, že by k jejich nalezení byla zapotřebí důlní vrtačky.

V cirkusu, aneb To už je jako ta zábava?

Jsem nepoučitelná a zase jsem se nechala ukecat. Sotva v dohledu od našeho domu rozbili cirkusáci svůj stan, Kuba zdivočel a začal se hlasitě a několikrát denně dožadovat vstupu na představení. Vzhledem k tomu, že byl v rámci sekání dobroty ochotný zkonzumovat i půlku jablka (což jindy dělá pouze pod hrozbou fyzických trestů), připadala mi představa nečinně prosezených dvou hodin jako zcela přijatelná. Ostatně všechno je lepší než vesmírná střílečka, při které se musím plazit pod křeslem a vydávat chrčivé zvuky, jakože už teda fakt umírám.

Prostranství před cirkusem je poněkud blátivé, takže k pokladně je nutné propracovat se dlouhými a dobře vyměřenými skoky mezi soustavou louží. Kuba šlápl do louže. Následuje výchovná přednáška matky na téma mokré boty a zelené nudle. Kuba šlápl do jiné louže. Následuje přednáška matky o respektování rodičovských pokynů. Kuba šlápl do bláta. „Ukaž, vezmu tě do náruče, jinak budeš mokrej a špinavej jak prase.“ Matka šlápla do louže. A sakra hluboké louže. Protože zkoušeli jste už někdy skákat do dálky s dvacetikilovým zabláceným závažím na natažených rukách? Matka je kompletně mokrá a špinavá jako prase – a tak nějak už se jí do cirkusu ani moc nechce. O to radostněji dítě poskakuje.

Drahé paní učitelky, aneb Nejezte mrtvé holuby!

Drahé paní učitelky, hned na začátku mého dopisu bych se s vámi chtěla podělit o jednu příhodu: Před časem se Kuba vrátil ze školky a oznámil mi, že jste se učili novou písničku o veverušce. Připadalo mi to nesmírně poetické a přirozeně jsem žádala, aby mi jí zazpíval (už jsem si i začala chystat kapesník, abych měla čím stírat slzy dojetí, které mi potečou). Zpívání ale rezolutně odmítl s tím, že se mu ta písnička vůbec nelíbí a nikdy v životě už ji zpívat nechce. Kromě veverušky v ní totiž údajně figuruje ještě dívka, která našla mrtvou holubičku, snědla ji a moc jí chutnala.

Zbystřila jsem a přišlo mi poměrně dost drsné učit děti v mateřské školce písničky s podobným obsahem. Na druhou stranu jsem už z mašinérie školství vypadla před značnou dobou, takže je dost možné, že se od mého mládí vyučovací metody změnily. Třeba se podobné brutality učí v rámci přípravy na drsný život, který děti čeká. Ačkoli o prospěšnosti konzumování zvířecích mršin, nalezených ve volné přírodě, by se dalo diskutovat. No nic. Každopádně jsem se rozhodla nezpochybňovat vaši autoritu v očích dítěte a už jsem tu mrtvou holubičku nijak dál nepitvala.

Na hřišti, aneb Může mít někdo modrý bobky?

Nikdo na světě není tak naivní jako rodiče malých dětí. Jenom rodiče malých dětí si totiž mohou myslet, že vyexpedují své potomky na dětské hřiště a čeká je relativně volné odpoledne, v němž budou po většinu času jen plnit roli pasivního dohlížitele. A jen úplný pitomec si může malovat, jak si na hřišti přečte alespoň nadpisy ze včerejších novin. Jsem slabomyslný pitomec.

Sbalila jsem nejnutnější věci k přežití dvou hodin venku. Pití, svačinu, náhradní kalhoty, fotbalový míč, volejbalový míč, míč bez konkrétního určení - ale s Bleskem McQueenem, sedm umělohmotných traktorů, pět lopatek (různé velikosti, délky i barvy), kyblík, badminton, líný tenis, házecí talíř, několik bublifuků (pro případ vylití, vycintání, či vypití), osmnáct angličáků, dřevěný meč, vesmírnou pistoli, prak a samostříl. Do koutku obří tašky jsem ostýchavě vmáčkla noviny a vklouzla do své zajeté role nákladní ženy. (Jsem přesvědčena o tom, že v minulém životě jsem musela být šerpou.)

Sprostá slova, aneb Rozmohl se nám tady takový nešvar

Mluvím sprostě. Nejsem na to nijak zvlášť hrdá, ale tak to prostě je. S mým naturelem je zkrátka

nemyslitelné zašveholit: „Jujky, to je ale nepříjemné!“ v situacích, kdy mi něco spadne na nohu, nebo šlápnu do psího hovna (případně bosou nohou na kostičku z Lega). Uvědomuji si, že dáma by se vulgárních výrazů vystříhat, tudíž už jsem dávno přestala aspirovat na roli dámy. Moje okolí si na to už zvyklo a vnímá to jako určitý druh postižení, se kterým se celkem nedá nic moc dělat. Pokud jsem své expresivní výrazivo dokázala udržet na uzdě na pracovních schůzkách (a že to bylo někdy sakra těžký!), neměla jsem s tím žádný výraznější problém.

Jenže pak se narodil Kuba a dokonce i mě začalo být jasné, že bych se svým slovníkem měla něco udělat, pokud nechci, aby jeho první slovo nebylo „pldel.“ A právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak jsem se šťavnatými výrazy srostlá. Hlídala jsem se, co to šlo, ale zatímco v dosahu dětských oušek jsem vypouštěla perly typu: „Jejda, to je ale popleta!“, za rohem jsem mezi zuby drtila dementy, debily a idioty a posílala je na všechna myslitelná i nemyslitelná místa. Nebudu vám kecat. Odnaučit vulgární mluvě se mi nepodařilo, ale za cenu obrovského sebezapření jsem ji omezila na, pro mě, maximální možnou míru.

Nedělala jsem si iluze, že by Kuba doma žádné sprosté slovo nepochytil, ale utěšovala jsem se tím, že blbeček a prdel vlastně ani moc sprosté nejsou a vlastně jde o poměrně nevinné vyjádření emocí. A byla jsem na sebe patřičně hrdá. Až do dne, kdy jsme na toto téma diskutovali s kamarády, taktéž rodiči malých dětí. Znáte to, ne? Takováta pohoda na hřišti, kdy sedíte v trávě, vyhříváte se v posledních paprscích zapadajícího slunce, děti poblíž jezdí na kole za doprovodu několika otců a vy máte pocit, že život je zkrátka jedna velká idyla. Právě jsem zeširoka rozvíjela teorii o tom, že děti samozřejmě zaslechnutá sprostá slova rády opakují, ale dle mého názoru, vlastně ani pořádně neví, co znamenají a jak je použít.

Zrovna v tu chvíli se skupinka dětí a otců přiblížila na doslech a ukázalo se, že aktuálně soutěží o to, kdo udrží rovnováhu na co nejpomaleji jedoucím kole. Lukáš se ve svém soutěžním zápolení potácel přímo před Kubou, který propadl panice, že by mohl spadnout, a tak zařval: „Tati, kurva, nepleť se mi tady a jeď už!“ Bouřlivý ohlas dospělého publika asi není potřeba nijak zvlášť rozebírat a přirozeně zazněla i spousta jízlivých poznámek o tom, že s významem a vhodným umístěním vulgarismů do věty tedy nemá naše dítě sebemenší problém.

Přivedlo mě to dost do rozpaků (chápejte, mám přece sladkého a nevinného chlapečka!), takže jsem zrudla a začala koktat nějaké slabomyslné výmluvy, což ostatní jen rozjařilo a spustilo lavinu dalších nejapných poznámek a historek na toto téma. Kamarád například vykládal o svém otci, takto starším, důstojném pánovi, který všude budí zasloužený respekt. Otec se jmenuje Pavel a dětství prožil v domácnosti, kde dospělé osazenstvo zastupovaly výhradně ženy. Matka a dvě bezdětné, staré tety. Pavlíček byl, coby jediný mužský element, zcela logicky mimořádně opečovávané a hýčkané dítě. Coby tříletý musel být s nějakou dětskou chorobou na několik dnů hospitalizován v nemocnici a před jeho návratem žilo celé osazenstvo ženské domácnosti v horečném očekávání. Uklízelo se, vařilo, peklo a smažilo – zkrátka přípravy hodné příjezdu krále.

Konečně se sladký Pavlíček s buclatými tvářičkami objevil ve dveřích a po povinném objímání a výkřicích radosti byl usazen do čela stolu, na kterém se objevil hrnec se svíčkovou a mísa plná knedlíků. Matka a tety posedaly okolo a slavnostní oběd mohl začít. Všechny téměř nábožně pozorovaly, jak Pavlíčkovi chutná, příbory cinkaly, břicha se plnila a život měl ty správné barvy. Pak se jedna ze starých tet natáhla k míse, aby si přidala další knedlík. Pavlíček ji zpražil nesouhlasným pohledem a do nastalého ticha mrazivě pronesl: „Dáš to zpátky, ty ťubko jedna nedoblá?!“

Ačkoli jsem byla za tuto historku neskonale vděčná, považovala jsem ji pouze za společenský pokus o moji útěchu ve společensky žinantní situaci. A pak se zatažené nebe mých rodičovských pochybností konečně rozjasnilo a vyšlo zlaté slunce, v jehož paprscích se (téměř) rozpustilo mé mateřské selhání.

Představte si to: Víkend na venkovské chalupě u kamarádů se dvěma dětmi, což znamená, že smráďata se zabaví navzájem. Tím zase vzniká prostor pro to, aby si dospělí v rámci konverzace vyměnili víc než dvě věty a dokonce si mohli i otevřít víno. V této požehnané konstelaci sedíme na kamenném zápraží, hledíme do krajiny a vlastně už ani není potřeba nic říkat, protože jsme v dokonalé symbióze s celým vesmírem. Mlčky (v lehce ovíněném rozpoložení) pozorujeme naše tři děti, kterak si hrají s mourovatou kočkou. A výjimečně tím myslím, že si s ní skutečně hrají, nikoli, že se jí pokouší sepnout uši kolíčkem na prádlo, zauzlovat ocas, nebo jí namaskovat jako mládě mamuta. Když už si myslíme, že souznění a nádhera daného okamžiku nemůže být větší, jeden z chlapečků (a není to ten náš!) kočku vezme do náruče, tře se něžnou tvářičkou o jemný kožíšek a procítěně praví: „Já tě mám tak rád, ty moje stará píčo!“

A řeknu vám rovnou; neexistuje hojivější náplast pro mé zmučené, mateřské sebevědomí!

V lunaparku, aneb Já budu asi blinkat

Vzdorovali jsme dlouho. Předstírali jsme, že jsme postiženi selektivní hluchotou. Tvrdili jsme, že nemáme peníze. Snažili jsme se odlákat pozornost k jiným, atraktivnějším, tématům. Zkoušeli jsme prakticky všechno, abychom ten okamžik oddálili co nejvíc. A pak jednou ten den stejně přišel a všechno se propadlo do černé díry. Vyrazili jsme do zábavního parku.

Vzhledem ke vzdálenosti lunaparku byl odjezd naplánován na hodinu, kdy všichni normální, bezdětní lidé ještě spí. V důsledku toho jsem se, zpitomělá ranním pološerem, pokusila vyčistit si zuby depilačním krémem. A ujišťuji vás, že to vám nijak náladu nezvedne. Zatímco v autě jsme se my, stále nervóznější rodiče, snažili nezešílet z obvyklé kombinace: „Mě se chce čůrat – Kdy už tam budeme? - Mě bolí bříško! - Máš něco k jídlu? - Já jsem to vylil! - Já se nudím!“, dítě vyšponovalo svou nedočkavost do červených čísel. Úroveň jeho aktivity na zadním sedadle vypadala, jako kdyby si před cestou něco šlehnul. A očividně to byl kvalitní materiál.

Kubovo doběla rozpálené nadšení nezchladila ani kilometrová fronta táhnoucí se k pokladnám. K této fázi našeho rodinného výletu bych měla jedinou zásadní připomínku: V blízké budoucnosti hodlám založit politickou stranu, v jejímž programu bude bod zakazující chlupatým, zpoceným, stopadesátikilovým chlapům, aby ve frontách stáli svlečení do půl těla. Pokuty za nedodržení této zásady budou přímo úměrné stoupajícím teplotám. Za kombinaci se zapařenými ponožkami bude rovnou zatykač.

Samozřejmě by bylo naivní předpokládat, že ty čtyři miliony lidí, které se snažily propasírovat přes turnikety dovnitř, se za nimi tak nějak samy od sebe rozplynou. Nicméně doposud mě nikdy nenapadlo, že by peklo mohlo mít podobu dětského parku. A kdybych to bývala byla věděla, už nikdy bych nehřešila (minimálně bych snížila frekvenci sežraných a následně zapřených čokolád). Protože řeknu vám, kam se hrabou kotle s vařícími se hříšníky.

Kuba si zkušeně razí cestu mezi nohami dospělých za pomoci svých zatraceně ostrých loktíčků, které jim vráží do podkolenních jamek. Předstíráme, že k nám nepatří. Vlastně se snažíme předstírat, že tady vůbec nejsme. Ačkoli je devadesát procent přítomných atrakcí zadarmo, junior neomylně vyhmátne tu jedinou široko daleko, která se platí extra. Krucinálfagot, k čemu potřebuje malé dítě rýžovat zlato?!

Takže situace samozřejmě nabírá logické obrátky:

• Kubíku, pojď radši na koníky!
• Nechci koníky! Chci zlato! (Tento argument lze jen velmi těžko zpochybnit a celkem mu rozumím.)
• Za ty peníze, co zaplatíme za rýžování, bychom ale mohli koupit spoustu zmrzlin.
• Kolik? Asi tak milion?
• No milion přímo ne, ale...
• Chci zlato! (Přemýšlím, jestli by nestálo za to zkusit podobnou argumentační strategii na mého zaměstnavatele.)
• A nechceš radši támhle na tu horskou dráhu? Ta vypadá hodně dobrodružně!
• Tak jo! Ale vezmu si tam s sebou to zlato!

A takhle bychom mohli pokračovat zhruba do příštích Velikonoc.

K další atrakci táhneme protestujícího potomka prakticky smykem. Následující průběh dne je už poněkud monotónního rázu. Kuba touží jít na laserovou střílečku. Ne, nechce jít na horskou dráhu, před kterou zatím není fronta. Střílíme po sobě laserovými zbraněmi jako cvoci. Kuba bulí, protože nastřílel nejmíň bodů a navíc se praštil do kolene. Svůj výstup doprovází hlasovým projevem příslušícím někomu, kdo právě utrpěl mnohačetnou zlomeninu stehenní kosti. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří.

Kuba naprosto nutně potřebuje koupit šunkovou pizzu. Pokud ji nedostane v následujících deseti vteřinách, zcela jistě zhyne hlady. A nás zavřou do vězení. Kéž by. Kuba si pokecal tričko šunkovou pizzou. Opatlané prsty otřel žoviálně do mých světlých kalhot. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadám spíš jako někdo, kdo trpí inkontinencí stolice, nebo jako někdo, kdo doma zapomněl menstruační vložku. Každopádně je to mimořádně atraktivní pocit.

Kuba touží jít na horskou dráhu, před kterou se mezitím zformovala solidní fronta. A ano, musí na ni jít hned teď. Ne, rozhodně to nemůžeme proložit jinou atrakcí. Možná tak maximálně nějakým tím drobným rýžováním zlata. Deset minut stojím ve frontě. Zezadu mi do podkolenních jamek boxuje nějaký fakan. Jeho rodiče předstírají, že k němu nepatří. Nezodpovědnost některých rodičů je skutečně zarážející! Dvacet minut stojím ve frontě. Chce se mi čůrat, mám žízeň, je mi vedro a jsem silně nepobavená. Ještě jednou na mě ten spratek sáhne a ukousnu mu ruku v rameni! Třicet minut ve frontě. Vlichocuji se Kubovi a podlézavě nabízím, jestli nechce jít přece jen na to rýžování zlata (třeba bych se v té blátivé vodě mohla nenápadně svlažit). Nechce. Chce na horskou dráhu!

Jsme na horské dráze. Bolí mě nohy tak děsivým způsobem, že bych si s radostí sedla kamkoli, včetně elektrického křesla. V půlce jízdy začne Kuba vřískat, že je mu špatně a bude blinkat. Rázem se udělá špatně i mě a z té představy budu asi blinkat. Urychleně opouštíme horskou dráhu a táhneme dítě do přilehlého křoví. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří. Jsme v napětí, jestli se pizza podívá znovu na světlo boží. Tak ne. Vypadá to, že ještě chvíli pobude. Je nám vedro.

Kuba touží jít na raketu, která ho vystřelí do vesmíru (za to bych i zaplatila). Kuba si žádá jízdu na autíčcích. Kuba nutně musí absolvovat jízdu pirátskou lodí. Tentokrát vypadá návrat pizzy před napjaté publikum skutečně realisticky. A zase ne. Kuba by rád na takovýten nesmysl, co se točí kolem své osy a k tomu ještě rotuje všemi myslitelnými směry. Kuba vříská, protože mu byl, v souvislosti s nevyhovující výškou, přístup odepřen. Dost se mi ulevilo. Už jsem mu chtěla nakukat, že podobné atrakce mám zakázané od doktora. A jak každý ví, pan doktor má kukátko, se kterým vidí kamkoli na světě a neustále s ním kontroluje své pacienty, jestli se řídí jeho pokyny. Zejména jestli si všichni myjí uši a poslouchají maminky. Pro případ neuposlechnutí má nachystanou sakra ostrou injekci. Je nám vedro.

Kuba si vříská, že si odřel nohu na klouzačce a navíc by rád dostal ledovou tříšť – modrou – nepochybně velmi zdravou. Jak jsem mohla být tak blbá a povolit mu, aby si mi s tím kelímkem sedl na klín? Teď vypadám jako inkontinentní, modře světélkující mimozemšťan. Kuba se zamiloval do ostře zelené plyšové potvory, kterou prodávají v přilehlém stánku a která vypadá jako výtvor vyšinuté domácí švadlenky. Strašně nutně by jí potřeboval mít. Když už jsme mu teda nedopřáli to rýžování zlata. Zelená potvora stojí asi tak jako tři rýžování zlata. Je nám vedro.

Kuba se hlasitě dožaduje vstupu na vodní horskou dráhu, kde jsou vozíčky spouštěny (z mého pohledu spíš vrženy volným pádem) do vody pod kopcem. Táhneme za ním unavené, zaprášené nohy. Kolektivní jekot. Mám pocit, že si moje plíce, žaludek a ledviny navzájem proházely místo. Kuba vříská, protože je mokrý a hlavně na atrakci ztratil zelenou potvoru. Jo a možná taky bude blinkat. Spořádaní okolojdoucí si nás podezíravě měří.

V záři zapadajícího slunce opouštíme lunapark. Ulepení, zpocení, zaprášení, unavení, někteří z nás modro-červeno-hnědí, ale s povznášejícím pocitem, že jsme dítěti splnili jeho přání a dopřáli mu den nabitý zábavou a nevšedními zážitky. „A co se ti, Kubíku, v lunaparku nejvíc líbilo?“ „Ta pizza!“

Odjezd na prázdniny, aneb Letos se koupu dole bez

Blížící se odjezd na dovolenou je něco, co u svobodných a bezdětných spouští stříhání metru, a u rodičů potom zvýšenou spotřebu diazepamu a panáků slivovice. Už několik let to má neměnný průběh. Několik měsíců před předpokládaným prázdninovým termínem začnu vykřikovat, že celý rok dřu jako kůň a mám tudíž právo si na dovolené odpočinout. Že letos se vyvalím u bazénu, nechám se obskakovat fešnými číšníky a zvednu zadek tak maximálně proto, abych si šla užít dobrodiní all inclusive. Rodinní příslušníci mě shovívavě poslouchají a nijak mi moje emotivní výlevy nenarušují. Dokonce mám občas dojem, že souhlasně přikyvují.

Takže absolutně nechápu, kde přesně nastane ten zlom, a jak je možné, že každý rok opět znovu sedím v autě narvaném až po strop kuchyňským náčiním, poživatinami, sportovním vybavením a samozřejmě trojicí jízdních kol. Přičemž je jasné, že all inclusive bude přesně tak bohaté, jaké ho uvařím. Za číšnici tu budu já a ve volných chvílích budu poslouchat poznámky o tom, jak jsou mé cyklistické výkony zoufale nedostatečné.

Na vodě, aneb Kde je ten rum?

Každé své bezdětné léto jsem jezdila na vodu. Vzpomínky na vodácké okamžiky používám jako ohříváček v okamžicích, kdy Kubu ve tři ráno chytne ucho, nebo mi cestou z nákupu začne v plně naloženém autě blikat podezřelá kontrolka, která se tváří, že má nějakou souvislost s tím, že auto hodlá v následujících deseti vteřinách explodovat.

Přehrávám si v hlavě ty vlahá rána, kdy jsme nasávali tuzemák přímo z lahve a opilecky se dojímali nad romantikou ranního mlžného oparu. Okamžiky, kdy si člověk vyložil nohy na špici kánoe, a jedinou jeho starostí bylo, aby se opálil pěkně stejnoměrně. Noci, kdy jsme hulákali Slavíky z Madridu tak urputně, že polovina výpravy ztratila hlas a ta druhá si to pro jistotu ani nepamatovala. Výpravu, kdy nám napršelo do stanu takovým způsobem, že se v něm vytvořilo jezírko, v němž plavala štangle loveckého salámu – a na jeho dně ležel beznadějně nacucaný spacák. Anebo ten vřelý okamžik, kdy kamarádka (ahoj, Zdeni!) žertovně zalovila v kapsičce košile chlapíka, se kterým celý večer ve vodácké hospůdce flirtovala, a překvapeně vytáhla jeho snubní prstýnek (teď, s odstupem let musíte, paneužnevímjakjstesejmenoval, uznat, že to teda nebyla úplně nápaditá skrýš).

Takové normální ráno, aneb uděláme si pohodu, jo?

Dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem poměrně organizačně zdatná. Zásadně jsem nechodila pozdě a většinu věcí se mi dařilo dokončovat v naplánovaném termínu. Měla jsem prostě pocit, že mám svůj život pod kontrolou a když se rozhodnu někam přijít v osm hodin, nejpozději za pět osm tam spolehlivě budu. Pak jsem porodila, zeměkoule zařadila dvojitou rychlost a já jsem se pokorně zařadila mezi chronické nestíhače. A přitom to vždycky vypadá tak nadějně a já znovu a znovu propadám klamnému pocitu, že bych se třeba někdy mohla vrátit do stavu, kdy bych se někam dostavila včas. Tak třeba dnes ráno:

6:30

• Super! Dneska jsme se probudili fakt brzo. Uděláme si pohodové ráno, jo?
• Můžu k vám do postele? … Néé, já nechci ležet na kraji, chci mezi vás!
• Nekopej do mě!
• Mami, drbej mě na zádech, jo?... Ne, tam ne, musíš vejš!
• Říkám ti, abys do mě nekopal.
• Ježiš, Kubo, ležíš mi na vlasech. Au, au, au!
• Ty vůbec nedrbeš. Musíš rychlejc!
• Hele, tak už asi budeme vstávat, ne?

Síla kamarádství, aneb Broku, přines kachnu!

Hned na úvod si vyhrazuji právo neidentifikovat hlavního aktéra, respektive aktérku, následující příhody. A také okamžitě pochopíte proč. Začneme idylicky: Žily byly jednou dvě velmi dobré kamarádky. Chodily spolu do jedné třídy ve školce, půjčovaly si panenky, chodily se vzájemně navštěvovat domů, aby si spolu ještě po školce mohly pohrát. Zkrátka všechno hrálo do karet tomu, aby vzniklo přátelství, které přetrvá věky. A teď pozor. Střih. Ve filmovém zpracování jejich příběhu by začala hrát dramatická hudba, aby zpozorněl i ten nejslabomyslnější divák.

Nastalo ono osudové odpoledne, kdy byl jejich kamarádský vztah rozmetán na prvočinitele. Představte si tu situaci. Holčičky si hrají s panenkami. Hra nabírá grády a řeší se takové životně důležité problémy, jako jestli jim obléci na odpolední čaj růžové volánkové šaty, nebo červené s puntíky. Jedné z aktérek se začíná chtít čůrat, ale děj hry je natolik zajímavý a strhující, že se rozhodne své fyzické potřeby o něco odložit. Za chvíli je nutkání silnější, ale právě probíhá diskuse o tom, kterého plyšového psa vezme ta která panenka na procházku, a každému pitomci musí být jasné, že v takový okamžik se zkrátka na záchod neodchází.

Sportující matka, aneb dělej, makej!

Mám poměrně specifický vztah ke sportu. Nebaví mě v žádné podobě a kdyby mi to moje tělesné proporce umožňovaly, s radostí bych jakýkoli pohyb ignorovala. Bohužel jsem se narodila s takovou genetickou výbavou, že jediné možné řešení na usměrnění přetékajících špeků by v tom případě bylo operativní zašití úst. Moje antipatie ke sportu nevylepšuje ani skutečnost, že můj mozek jaksi nezvládá zkoordinovat pohyb končetin. Takže místo toho, abych okouzlovala všechny přihlížející ladným pohybem, mám co dělat, abych si nezlámala kosti.

Vlastní zoufalost a pohybovou tupost, dle mého názoru, výstižně ilustruje situace, kdy jsem se ve dvaceti letech poprvé postavila na lyže (protože oba školní lyžařské výcviky doprovázela obleva a místo brázdění zasněžených svahů jsme se brodili rozbahněným terénem). Při čekání na vlek jsem sama sebe vycukala k nepříčetnosti zíráním na třímetrovou tabuli s výstražným upozorněním, že se na talířek pomy nesmí sedat. Nabyla jsem tudíž (logicky!) dojmu, že nahoru na svah je potřeba dostat se pouze za pomoci držení se tyče a umělohmotný talířek slouží pouze pro případ nouze, když už vám umdlí ruce.

Prázdninová nostalgie, aneb chuť letních jablek

Takhle před prázdninami mívám kostilámající záchvaty nostalgie. Jakmile začnou dozrávat první třešně, mám pocit, že se mi zastaví mozek a katapultuje mě zpátky do doby, kdy se mě ještě nějaké prázdniny týkaly. Respektive jsem je pociťovala jinak, než pouhou absencí ranního sprintu za vykřikování hesel: „Dělej, pospěš, přidej, chvátej! Mě je to jedno, tobě zavřou školku! Pomalejc už jíst neumíš? Kde máš ty ponožky? No bezva, na tričko sis kecl jogurt!“ Tak schválně, jestli to máte podobně:

Ještě úplně fyzicky cítím tu charakteristickou vůni učebnic odevzdávaných a nově fasovaných na konci roku. A skutečně by mě zajímalo, jestli mají ještě na zadní stránce takové ty tabulky, do kterých se zapisovalo, jak moc salátové vydání jste z nich v průběhu školního roku udělali.

Zase bych si s chutí postavila bunkr z balíků slámy, nakradených na poli čerstvě po nájezdu kombajnů.

Mužský faktor, aneb kde je, sakra, nějaký chlap?

Tak jsem si přečetla moudrý a poučený článek o tom, jak je důležité, aby děti vyrůstaly s mužským vzorem – a jak je v dětském životě mužského faktoru chronický nedostatek. Samozřejmě bych ani nepomyslela na to, že bych mohla s autorem článku polemizovat. Jen bych ráda upozornila na to, že absencí chlapů netrpí jen děti, ale i matky na mateřské. A je to dost na hlavu!

Ostatně chtít po normální ženě, která se celý svůj dosavadní život pohybovala ve smíšeném kolektivu, aby s potěšením a jásotem ze dne na den začala existovat ve výhradně ženské společnosti, je podobné, jako kdybyste hodili neplavce do hlubokého bazénu a řvali na něj, aby se, sakra už, přestal topit. Estrogenem přetékají dětská hřiště, kroužky i herny a tahle hormonální tsunami nutně válcuje všechny zúčastněné. Náhlá přítomnost jakéhokoli muže jakýchkoli kvalit potom vyvolává skutečné pozdvižení.

Reklamy versus život, aneb ať žijí chlupaté nohy!

Jen máloco mě dokáže tak emocionálně exponovat jako televizní reklamy. V rámci vlastní přepjatosti a vztahovačnosti mám totiž většinou intenzivní pocit, že jimi jejich tvůrci a firmy cílí přímo na mě a ukazují mi, jak by měl vypadat správný život. Samozřejmě v porovnání s tím, kterým se probojovávám já (a poznámky o mé intelektuální úrovni si laskavě nechte pro sebe). Je to podobné, jako kdyby na vás někdo ukázal prstem a následně vám začal strouhat mrkvičku. Takže se logicky vždycky urazím a následně příšerně vytočím do stavu, kdy bych byla schopná televizi rozkousat. No uznejte sami, co si asi tak může průměrně zamindrákovaná, frustrovaná a věčně nestíhající matka myslet o průměrném reklamním bloku, který vám promítnou během rodinného filmu:

Začínáme zostra. Jakési děvčátko, které sotva udělalo maturitu, s nožičkami jako laňka skotačí před kamerou a přesvědčuje mě, že když budu zobat propagovaný přípravek, moje křečové žíly prásknou do koní a zmizí za obzorem. S vědomím toho, že budu za starou zapšklou babu se pomstychtivě uculuji: To jsem na tebe, milá zlatá, zvědavá, až projdeš slastmi těhotenství. Pak si porovnáme lýtka a kdo bude mít modřejší, platí panáka. Moje vlastní křečové žily by se daly operovat snad jen cirkulárkou a jakékoli pilule i krémy vnímají pouze jako delikátní chuťovku, kterou si zpestřují, jinak celkem nudný, život.

Mírně fekální příspěvek, aneb do hlubin nočníku

Než jsem otěhotněla, považovala jsem se za člověka se standardní mírou kultivovanosti. Ve společnosti jiných lidí jsem obvykle neotevírala témata o vyměšování. Pokud někdo vykládal pařící historku zakončenou zvracením, snažila jsem si vsugerovat dočasnou hluchotu. A k rodičům přebalujícím své děti jsem se chovala, jako kdyby zacházeli s biologickou zbraní. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár měsíců se vyměšování ve všech podobách stane alfou i omegou mého života, doporučila bych mu, ať si zvýší dávky sedativ a začne uvažovat o hospitalizaci.

Ačkoli jsem se nikdy nedopracovala do stádia, kdy bych tvrdila, že „jsme se dneska ráno překrásně vykakali,“ tělesným tekutinám jsem po porodu začala věnovat mnohem víc pozornosti, než mi připadalo kdy možné. Začalo to nekonečnými rozpravami na pediatrických kontrolách, kde se rozebírala konzistence stolice juniora. Vodnatá? Zelenavá? S příměsí hlenu? Jak to mám, kruci, vědět?! Ještě nedávno jsem byla schopná zasvěceně odpovědět na otázku, jestli se tuto sezónu budou nosit pastelové barvy, zda bude v kurzu nude líčení, nebo v kterém klubu mají fešné barmany. Ale barva a složení obsahu plenek? Pořádají se snad na tohle téma nějaké kurzy (včetně praktických ukázek) pro beznadějně zmatené matky, nebo co?

Oslava narozenin, aneb vylez okamžitě z tý vany!

Tak dlouho jsem hlasitě vykřikovala, že hromadné narozeninové oslavy pro děti jsou záležitostí leda tak pro potrhlé Američany, nebo béčkové sitcomy, až jsem je začala pořádat pro svého vlastního potomka. Dětské oslavy mají totiž podobný princip jako epidemie cholery – jakmile s nimi přijdete do styku, už v tom jedete. Po několika narozeninách Kubíkových kamarádů absolvovaných v předražených dětských centrech a několika traumatech z děsuplných klaunů mě dohnaly společenské výčitky svědomí a Kubovo soustavný a neutuchající nátlak („To fakt nebudu mít ani motorku, ani oslavu s kamarády?) k nejhoršímu.

OK, oslava bude. Ale bude to skromná, komorní záležitost. Odbyde se to u nás doma. Nebude tam klaun, malování na obličej, ani žádné jiné, podobně úchylné aktivity. Zkrátka v klidu a pohodičce posedíme, pojíme dort, možná si zahrajeme nějakou hezkou společenskou hru a pak se všichni v klidu a pohodičce rozejdeme domů. Tak.

Přiznání neschopné matky, aneb ten nočníky vylej do dřezu

Nejsem dokonalá matka. Upřímně si myslím, že nejsem ani průměrná matka. Ale zato umím překrásně vyšívat, dělám vynikající palačinky a dovolím si tvrdit, že vykazuji nadprůměrnou výdrž v hospodě. Každý máme zkrátka talent na něco jiného. Já se ale vážně snažím své mateřské schopnosti vylepšit. Začala jsem takovou malou sebereflexí. Doufám, že výsledkem by mohlo být prozření, očištění, nebo alespoň částečné vykoupení. Takže, abyste věděli:

• Někdy jsem tak unavená, že nočník vyliju do dřezu místo do záchodu. Samozřejmě, pouze v případě tekutého obsahu. Obvykle mám potom takové výčitky, že dřez následně proliji půl litrem Sava. Ale někdy nemám energii ani na ty výčitky.

• Čas od času (asi tak jednou za dva týdny – no dobře, tak jednou týdně) se mi stane, že mám pocit, že nepřežiju následujících pět minut, jestli okamžitě nesežeru (je mi líto, ale jiné slovo nelze použít) tu čokoládu, co si Kuba vybral na nákupu. Když se po ní pak shání, obvykle odpovídám: „Máš ji tam, kam sis ji dal.“ Přičemž sázím na jeho vrozené bordelářství. Jo, jsem bezcharakterní zbabělec.

Hokej s dětmi, aneb pojďme se svlíknout!

Tak nějak se to přihodilo, že jsem jeden ze zápasů hokejového MS sledovala se třemi chlapečky a jednou holčičkou utábořenými v našem obýváku. A byl to zážitek! Následující řádky jsou doslovným přepisem dění před obrazovkou:

1. TŘETINA

• Mami, s kým vlastně hrajeme?
• S Kazachstánem.
• Cooo? Kdooo? Kdeee? … Jakože všechno zkazí?
• Jak všechno zkazí? Kdo všechno zkazí?
• No ten Zkazachstán.
• Ehmm... no víte... ale to je vlastně jedno.

• Jakou máme barvu dresů?
• Bílou a Kazaši modrou.

Všichni přítomní chlapci ze sebe začínají bleskově strhávat oblečení.

• Co to děláte?
• Nechceme na sobě nic modrýho, protože nejsme z Kazachstánu. To snad chápeš, ne? (No, dělám, co můžu.)

Chlapci fandí pouze v trenkách a ponožkách. Holčička je zamyšleně pozoruje.

Cizí děti, aneb příšerky jedny mrňavý

Musím se k něčemu přiznat. A nebude se vám to líbit. Zásadně nesouhlasím s tím, že všechny malé děti jsou roztomilé a k zulíbání. Popravdě se domnívám, že tohle tvrzení je z podobného ranku, jako že všechny nevěsty jsou krásné a všechny těhotné ženy sexy. Jsou to nebezpečné pověry, se kterými je nejvyšší čas skoncovat.

Dokud jsem neotěhotněla, měla jsem k malým dětem poměrně vyhraněný vztah. Samozřejmě jsem jim nijak neubližovala (dokonce většinou ani v duchu ne), ale ani jsem po jejich společnosti nijak zvlášť neprahla. Do kočárků jsem nakukovala pouze na požádání. Nikdy jsem nepoznala, jestli je dítě podobné spíš matce, otci, nebo sousedovi. Permanentně jsem pletla jména dětí svých kamarádů a nepovažovala jsem za roztomilé, když mě cizí dítě koplo se smíchem do kotníku.

S dítětem na cestách, aneb blinkej, rychle!

Jedeme k babičce. A není to nic mimořádného. Jezdíme tam přibližně každý druhý týden. Takže by se nezávislý pozorovatel mohl domnívat, že už máme balení a cestování dokonale zmáklé - zkrátka nemohou nastat žádné okolnosti, které by mohly vykolejit zajetý běh věcí. Ano, rodiče míní a děti mění. Permanentně.

Fáze balení:

• Kams mi dala to černý tričko?
• Já?? Vůbec jsem ho neviděla.
• Hraju divadlo. Pojďte se podívat!
• Teď ne, broučku, maminka balí.... Kruci fix, kdo to tady vylil tu šťávu?!
• Tak kde teda je to černý tričko? Vždyť jsem ho tady ještě minulej tejden měl.
• Karkulka už jdeeeeeee!
• No samozřejmě. Já to tady vytírám jako blbá a každej na to kašle. A ještě to tady rozhamstá.
• No jo, je to moje, tak co by se na to dávalo pozor...
• Tak a teď Karkulka zbušila vlka a vy jste to neviděli!

Matka v kómatu, aneb vyčurat a spát

Porodila jsem dítě, které prakticky vůbec nepotřebuje spát. Já vím, že nechuť ke spaní je vlastní většině dětí, ale ujišťuji vás, že náš případ je výjimečný. Od té doby, co se naučil chodit, tráví Kuba svůj život v permanentním poklusu a okamžiky, kdy by měl zalehnout, bere jako svou osobní prohru a intenzivní křivdu. Pokusy uložit ho do postele se tak každý den mění v zoufalou bitvu kdo s koho.

Zastávám názor, že důležité je nepodcenit přípravu, takže pokud nepadají z nebe žádné velké a studené věci, celé odpoledne se nese ve znamení snahy utahat dítě do bezvědomí. Tudíž vymýšlím zásadně hodně fyzicky náročné aktivity – něco jako dětskou verzi porážení stromů, dobývání pařezů, nebo práce v kamenolomu. Cvrnkání kuliček, plácání bábovek a podobné intelektuální činnosti jsou pro sraby! Výsledkem toho všeho je, že k večeru mám nohy jako z želatiny, tepou mi spánky a víčka bych si potřebovala podepřít sirkami. Oproti tomu je dítě sice zablácené až za ušima, ale svěží, čilé a dožaduje se pokračování akce.

Co bys chtěl k narozeninám, aneb že jsem si radši nedala pár facek

Tak bude mít Kuba zase narozeniny. Přes moje důrazné upozornění, aby laskavě přestal růst a zůstal mým sladkým malým chlapečkem ještě alespoň pár let, si jako obvykle prosadil svou a když mi hupne do náruče, všude mu něco čouhá, vykukuje a přebývá. No nic. Prostě nastal čas, abychom vyřkli nezbytnou otázku: „Co bys chtěl k narozeninám?“ Moc dobře vím, že takovou otázkou dráždíme zmiji bosou nohou, ale nedá se svítit. Takže:

V první řadě by chtěl malou motorku. Respektive malou jen výškou, tak akorát, aby na ni zvládl sám naskočit a ujel z dosahu nemožného rodičovstva. Jinak je nutné, aby měla super turbo mega obří výkon. Jak jsem pochopila, ideální by bylo, kdyby jí z výfuku šlehaly plameny, po stranách měla turbo trysky (nebo tak něco, ale rozhodně něco „strašně hustýho“) a možná by nebylo úplně od věci, kdyby uměla taky trochu létat. Ale rozhodně musí být asi tak o polovinu rychlejší než všechny ostatní motorky na celém světě – anebo klidně i o víc.

Drazí sousedé, aneb dej sem tu paličku!

Drazí sousedé, zejména vy, kteří bydlíte v těsné blízkosti našeho bytu. V první řadě bych vám moc ráda poděkovala za to, že jste na nás zatím ještě nepoštvali sociálku, policii, ani Ukrajince s bejsbolkou. V té druhé bych vám ráda vysvětlila některé věci, protože si dokáži celkem detailně představit, jak to může působit... A to, co si o naší rodině myslíte, si radši ani představovat nechci. Ale abych oddálila okamžik, kdy budu nařčená z týrání vlastního dítěte, pokusu o vraždu, vandalismu, obecného ohrožení a omezování osobní svobody, tady je několik věcí, které jsem vám už dávno chtěla říct. Jen na to nestačí ty dvě minuty, co spolu občas strávíme ve výtahu.

Především bych ráda zdůraznila skutečnost, že opravdu v bytě nechováme žádné zvíře. Ani lamu, ani koně, ani divoké prase, ba dokonce ani králíka. To neustálé dupání, cupání, skákání a pobíhání je skutečně spojeno pouze a jen s naším dítětem, trpícím dosud nepopsanou diagnózou, která mu znemožňuje normální chůzi. Kuba zkrátka nedokáže chodit tempem typickým pro běžného člověka a přemisťuje se zásadně za pomoci sprintu, přískoků a poskoků. Dokonce i při pouhém stání na místě alespoň podupává, nebo skáče na jedné noze. Čímž bych vám chtěla vyjádřit svůj hluboký obdiv, že zatím ještě nezvoníte, neřežete do topení, ani neotloukáte smetákem strop. Věřte mi, že chápu, že soužití s permanentně dupajícím mamutem není nic jednoduchého. Už proto, že ho mám doma.

Na pouti, aneb voni to lidi milujou!

Zbožňuji poutě. Čím kýčovitější, tím lepší. Papírové růže, strašidelné zámky, smrad z přepálených klobás a barevného žužu. Prsaté krásky vyvedené v neonových barvách na pozadí autodromu mě přivádí do stavu frenetického nadšení, a když nemá paní na střelnici obrovské zlaté kruhy a třpytky v hlubokém výstřihu, jsem vyloženě zklamaná. Já se na poutích nevozím na atrakcích, ale jen chodím, nasávám atmosféru a kochám se... ehm, chodila, nasávala a kochala se – dokud si nepořídila dítě.

Kuba přirozeně, stejně jako všechny děti, poutě také miluje a když vydám v pondělí neuvážený slib, že o víkendu půjdeme na kolotoče (netuše, jaká bude předpověď počasí), musíme vyrazit, i kdyby probíhala sněhová vánice, kombinovaná s tornádem a tsunami. A že k tomu aktuální počasí nemá daleko. Je vlezlá zima, noc předtím lilo a vzduch řeže, že mám s každým nadechnutím pocit, jako kdybych vdechla žiletku. Zima ale očividně vadí jen dospělým, protože dítě poskakuje a pobíhá s frekvencí fretky na Speedu.

Dělej, spěcháme, aneb běhá slepice do schodů?

Domluvila jsem se s bezdětnou (!!!) kamarádkou na odpolední návštěvě. Přijede ve čtyři a sejdeme se v hospodě se zahrádkou a dětským hřištěm. Plán je jednoduchý: dítě si bude samostatně hrát a my si mezitím stihneme vyměnit několik souvětí, což se bude téměř rovnat plnohodnotné dospělácké konverzaci. Jakožto zkušená matka (bez poznámek, prosím) už vím, že je nutné nechat si dostatečně velkou časovou rezervu. Celý den proto plánuji a směřuji k jedinému okamžiku, kterým je přesun dítěte z bodu A do bodu B (vzdálených asi tak tři sta metrů):

14:00

• Kubo, pojď se nasvačit, než půjdeme.
• Nechci, nemám hlad!
• Tak dobře, ale nepočítej s tím, že dostaneš nějaký bonbóny, dokud se pořádně nenajíš.
• Ani ty červený?
• Ani ty červený! Tak dáš si tu svačinu?
• Ani ty zelený?
• Ne. Nedostaneš ani červený, ani zelený, ani žádný jiný bonbóny.
• Hmm. Stejně nechci.

Stonání s dítětem, aneb řvi hlasitějc!

Je to známá věc. Můžete se chlubit tím, že jste úspěšně přestáli žlutou zimnici, tyfus i tuberkulózu, ale jakmile dítě přitáhne ze školky zelené nudle, zocelený dospělý organismus je v háji. Plazíte se po domě v očekávání brzkého skonu, držíte se teatrálně za krk, vydáváte dost nechutné zvuky a žadoníte o ránu z milosti. Kuba přitáhl ze školky zelené nudle. A já je samozřejmě chytila.

Nedalo se dělat vůbec nic. Společné stonání se zdálo být nevyhnutelné. Respektive já bych s radostí vyšoupla do školky i nachcípané dítě (zejména když krouží po obýváku jako kulový blesk a nevykazuje žádné známky toho, že by mu bylo blbě), ale to, co mu teklo z nosu, vypadalo skoro jako předzvěst dýmějového moru, a jsem si jistá, že by si toho učitelky všimly. Přesněji; všiml by si toho každý, kdo by se momentálně nenacházel v kómatu. K mému nezměrnému žalu jsem tudíž musela ráno oznámit Kubovi, že zůstaneme spolu doma a budeme pěkně kolektivně stonat.

Vesnické střípky, aneb drž to poleno pořádně!

Jsem duší vesničanka. Na vsi jsem se narodila, vyrostla a mentálně tam nejspíš zůstanu už po zbytek života. I po letech ve městě mě dokáže přivést k extázi to, že když se o půlnoci probudí k životu Kubův zánět středního ucha, nemusím s ním jet na nejbližší pohotovost padesát kilometrů. Nebo, že když se rozhodnu jít pařit (asi tak třikrát do roka), nejsem odkázaná na jedinou diskotéku široko daleko, kde se slézají puberťáci a prsí se tu místní zlatá mládež. Nebo, že akutní potřeba nugátové čokolády v deset večer je i v případě vyjedené ledničky řešitelnou situací. Město je prima v mnoha ohledech, ale vesnické poetiky prostě nikdy nedosáhne. Nedá se svítit, ale život na vesnici má prostě úplně jinou dynamiku, rytmus i pravidla.

Když jsem začala chodit na vysokou a bydlela na kolejích, poněkud jsem vypadla z tempa a ztratila se z drobnohledu vesnických drben. Po několika měsících jsem se ocitla doma zrovna v den, kdy bylo potřeba vyzvednout chleba z místní „Jednoty“ (rozuměj – jediného miniaturního obchůdku, kde se pečivo objednává dopředu, a kromě něj tu můžete dostat ještě gothaj, toaletní papír a samozřejmě pivo). V Jednotě je strategicky umístěná lavička, na které denně vysedává důchodcovská elita drben (obvykle tam přešlapují už čtvrt hodiny před otevřením, aby o nic nepřišly). Ty velmi pozorně sledují, kdo co nakupuje, co má při tom na sobě, čím platí a jak se přitom tváří. Pak to podrobně rozeberou a jede se dál.

V obchoďáku, aneb kdo je tady úchyl?

Tak, jako většina lidí dostává kopřivku, kdykoli si vzpomenou na finančák, nebo na plánovanou návštěvu tchyně, mě se dělá nevolno, když se začne blížit okamžik, kdy musím vyřknout větu: „Je potřeba udělat velký nákup.“ Představa slalomu mezi regály mě nijak zvlášť netankovala ani v bezdětném stavu, ale s dítětem na hrbu získala zcela nový rozměr.

Opět nastal den, kdy naše domácnost dospěla do stádia, kdy chybí všechny základní potraviny, a můžeme si tudíž vybrat, jestli si dáme čočku s hořčicí, nebo ananasový kompot s kypřícím práškem a grilovacím kořením. Oznamuji svým mužům, že je naprosto nezbytné vydat se na velký nákup, což má za následek obvyklou reakci: Jeden se tváří, že neslyší a druhý nasazuje maximálně otrávený výraz. Jen jeden si ale dovolí zaječet: „Ne! Nechci! Nejedu!“

Už mě skutečně nebaví diskutovat o každé větě a dospívám k názoru, že nastal čas na malou strategickou lest: „Dobře, tak tě tady necháme samotného!“ Dítě o této variantě přemítá zhruba půl sekundy: „Tak jo! Ahoj!“ Tenhle vývoj situace jsem neočekávala a začínám lehce vydírat: „Ale budeš tady úplně sám! Nebudeš se tu bát? Nebude ti tu smutno?“ „Ne! Už jeďte!“ Očividně jsem porodila otrlejšího tvora, než jsem se domnívala – a hlavně jsem vystřílela svou munici předčasně. Na scénu nastupuje opět hrubé násilí (k čertu se všemi předsevzetími!): „Prostě pojedeš s námi a hotovo!“ Záměrně volím takový tón hlasu, aby bylo jasné, že ho na ten nákup dotáhnu, i kdyby to mělo být na vodítku a s náhubkem. Kuba si jen trpce povzdychne nad svým těžkým osudem a k autu se táhne neochotně a pomalu jako tejden do výplaty.

Návštěva, aneb Krindy pindy, to jsem ale ťunťa!

To jsem zas jednou měla pocit, že se můj život sestává pouze z vylévání nočníku, praní poblitého oblečení a zevlováním na dětských hřištích. V takovém rozpoložení, kdy přímo fyzicky cítím, jak se mi uvnitř hlavy mozek smršťuje do velikosti golfového míčku, a mám pocit, že brzy budu reagovat pouze na světlo, bych byla ochotná posedět a pokecat i s Hannibalem Lectrem. Hlavně, když bude bezdětný.

Proto jsem také zaplesala, když mi Lukáš oznámil, že k nám na večeři pozval svého kolegu s manželkou. Hurá! Bezdětný, mladý pár inteligentních lidí, se kterými budu velmi povzneseně konverzovat o knihách, politice a aktuálních společenských tématech. A ani jednou se nezmíním o tom, kde mají aktuálně zlevněné pleny, a jak geniální máme dítě (to ostatně uvidí sami a pokud budou co k čemu, budou to prostě muset uznat). Mínila jsem prostě být zcela okouzlující hostitelkou, která bude naprosto zářným příkladem toho, že i matky malých dětí mají funkční mozek a nejsou vyčleněné z normální společnosti.

Jízda MHD, aneb Proč, proč, proč?!

Kdysi jsem docela ráda jezdila mhd. Buď jsem si četla, nebo jsem zadumaně vyhlížela z okna a představovala jsem si, že vypadám jako mladá, perspektivní intelektuálka (no dobře, tak alespoň mladá). Tu a tam jsem si s někým lehce zaflirtovala prchavým úsměvem a laškovným pohledem (ačkoli těžko říct, jaký přívlastek by tomu pohledu dal nezávislý pozorovatel). A zdaleka nejvíc jsem si užívala to, že nemusím s nikým mluvit a můžu si přemýšlet, o čem se mi chce – takže většinou o ničem.

Roztomilé mi připadaly i historky z mhd, které dávali občas k lepšímu moji přátelé, a v nichž hrály hlavní roli děti. Jasně si pamatuji, jak jsem se na firemním obědě srdečně chechtala, když kolega vyprávěl, že jeho dvě sladké holčičky mají právě období rozlišování mezi ženským a mužským pohlavím. Kdykoli s nimi nastoupí do tramvaje, nebo metra, začnou se údajně rozhlížet kolem sebe a jasnými hlásky se vyptávat: „Tatínku, má tamhleten pán pindíka?“ Kolega nám barvitě líčil, jak se nejprve na označeného muže podívá, zhodnotí sympatie a pokud dotyčný neprojde (rozuměj, je mladší, hezčí, svalnatější...), zřetelně a pěkně nahlas odpoví: „Ten asi ne!“

Dětské úchylky, aneb Jasná páka, kámo!

Zřetelně si pamatuji na dobu, kdy jsem žila v blahé nevědomosti a netušila nic o existenci úchylných postaviček z dětských seriálů, vyvedených v řvavých barvách a vedoucích slabomyslné rozhovory. Vyrostla jsem na Rákosníčkovi a Maxipsovi a tak nějak jsem si myslela, že by se podobným způsobem mohla formovat i psychika mých potomků. Matky míní, televize mění.

Začalo to Prasátkem Peppou. Kuba na něm frčel dlouho – tak dlouho, že se mi dělalo slabo od žaludku, kdykoli jsem tu vlezlou znělku zaslechla. Pokud náhodou nemáte představu: jde o seriál o prasečí rodince, který vypadá, jako kdyby ho nakreslilo předškolní dítě. Kopce tu mají absolutně nemožný sklon (auta po nich šplhají podobně jako mouchy po zdi) a hlavičky prasat vypadají, jak výstižně podotkla má kamarádka, jako pinďouři. A ujišťuji vás, že jakmile před vámi tohle někdo pronese, už nikdy to z hlavy nedostanete. A už nikdy se nedokážete podívat na prasátko Peppu neutrálníma očima.

Dětský karneval, aneb peklo v sokolovně

Mohli jsme předstírat, že nic takového neexistuje. Že se to neslučuje s naším náboženským vyznáním. Že je to zdraví škodlivé, ba přímo ohrožující. Že na to nemáme čas, ani peníze. Ale stejně bylo jasné, že jakmile Kuba pobere trochu rozumu, bude chtít minimálně jednou do roka navštívit dětské maškarní. A už je to tady.

Nejprve jsem strávila hodiny a hodiny na internetu prolézáním nejrůznějších, většinou dost obskurních, e-shopů, nabízejících různé dětské kostýmy. Kromě toho, že jsem téměř dostala psotník ze všech těch fotek sladkých holčiček navlečených do kostýmů zdravotních sestřiček a princezniček v lascivních pózách (kdybych si to prohlížela na veřejnosti, umírala bych hrůzou, že mě obviní z pedofilie), dospěla jsem k názoru, že mému chlapečkovi bude nejvíc slušet nějaký roztomile legrační zvířecí kostým. Nemohla jsem se rozhodnout mezi chundelatým kuřátkem a překrásnou opičkou. Už jsem ho viděla na fotkách, které se stanou okrasou rodinného alba a za pár let se jim budeme společně smát.

Romantická večeře, aneb To černý musím jíst taky?

Nikdy jsem se nepovažovala za vynikající kuchařku. Na druhou stranu mají většinou moje kuchařské výtvory poživatelnou konzistenci a lze je obvykle konzumovat bez rizika zdravotní újmy. Nikdy ale nedostalo moje kuchařské sebevědomí takovou ránu mezi oči, jako když jsem se stala matkou. Začalo to už prvními příkrmy (to jsou takovéty kašičky, do kterých nejdřív uvaříte a pak rozmixujete všechno, co lednice dá, a které vypadají, jako když už to někdo jedl).

Je skutečně nesmírně povzbuzující, když s největší péčí vybíráte pro své sladké miminko v bioobchodech tu nejlepší zeleninu, podle jejíž ceny lze soudit, že ji někdo vypiplal od semínka ve vlastní podprsence a zahříval půl roku vlastním dechem. Pak doma vymýšlíte takové vysoce gurmánské kombinace, jako je brokolice s mrkví šmrncnutá cuketou. Pak to celé uvaříte, rozmixujete dohladka a naservírujete malému vřešťanovi v očekávání labužnického pomlaskávání. Ten místo toho pevně semkne rty a zuřivě vrtí hlavou, aby se v žádném případě nemohlo stát, že se mu tím hnusem trefíte do pusy. Když už vám v klíně přistane šestá lžíce, dojde vám trpělivost a nasupeně (a ne úplně něžně) ho vyndáte ze stoličky. Načež se dítě celé šťastné odplazí k nejbližšímu květináči a sežere z něj polovinu hlíny.

Trapné dítě, aneb proč nejsem hluchá?!

Moje dítě mimořádně dobře ovládá umění ztrapňování rodičů. Nedělám si iluze, že jsem v tom sama, ale je v něm tak excelentní, že mě dost často napadá, jestli náhodou tajně neabsolvovalo nějaký kurz na téma „Kterak způsobit, aby rodiče zrudli i na patách a toužili se okamžitě katapultovat do jiného časoprostoru.“ Dospělo to tak daleko, že jsem začala uvažovat, jestli by náhodou nestačilo venčit dítě pouze tak, že bych ho vypustila na balkón a maximálně tak omezila jeho možnosti mě společensky znemožnit.

Zdá se vám to přehnané? Hmm. Tak co byste třeba řekli následujícímu průběhu dne? Sluníčko svítí, ptáci zpívají, v noci jste vstávali k dítěti pouze čtyřikrát, takže jste schopni vidět dál než na deset centimetrů před sebe. Dokonce vám vaše děťátko dovolilo (zatímco fascinovaně zíralo na reklamu na menstruační vložky) posnídat několik lžiček jogurtu. Nejste poblití na žádném viditelném místě a zdá se vám, že snad dokonce ani nesmrdíte. Prostě den jak z letáku na životní pojištění. Den, kdy se prostě musí jít na procházku, i kdyby na chleba nebylo. Tak teda jdem.

Mateřské sebevědomí, aneb To ještě budete koukat!

Řeknu vám, moje mateřské sebevědomí není žádná hitparáda. Můžete mě klidně zavalit motivačními citáty na téma „dítě stojí za veškeré oběti“ (nejlépe vyvedenými na fotopozadí zapadajícího slunce, mořských vln, nebo něčeho podobně originálním), ale nic to nezmění na faktu, že bych rozhodně neměla nic proti tomu, kdyby mi zase jednou přestalo břicho předbíhat prsa. A kdyby to bylo ještě v tomhle životě. Klidně si o mě myslete, že jsem povrchní (což také bezpochyby jsem), ale pocit, kdy si přes břicho dohlédnu na boty, mi přijde docela sexy.

Bohužel v boji za ucházející vzhled mám silné protivníky. Především bych potřebovala vyoperovat geny, které odpovídají za nutkavou potřebu dát si k obědu dvacet deka vlašáku a ztrestat v deset večer obří pytlík paprikových chipsů. Když už budou doktoři v tom operování, pěkně bych prosila o odstranění rodového zatížení (předpokládám, že bude také potřeba amputace části DNA), kvůli kterému mi stačí na šunkové chlebíčky jen pomyslet, a rázem se mi zvětší břicho o dvě konfekční velikosti. Pročež nemá vůbec cenu na ty chlebíčky jen myslet a klidně je můžu rovnou sníst. A že by tomu všemu nějak prospělo těhotenství, mateřství a věkem se zpomalující metabolismus (ačkoli to je samozřejmě jen řečnický obrat, protože je mi stále pětadvacet – už víc než deset let) se tedy nedá úplně říci.

Takovéto školkové tvořeníčko, aneb přines deset vajec

Blíží se Velikonoce a mě začíná cukat oko. Kromě Velikonoc dostávám tenhle tik pravidelně ještě před Vánoci a Svátkem matek. Ne, že bych tyhle svátky nějak zvlášť prožívala a upadala do kómatu nadšením z toho, že se o mě můj syn snaží přerazit pomlázku, ale moc dobře si uvědomuji, že zase vypukne ta zoufalá školková epidemie. Paní učitelky si zřejmě doma šlehnou nějaký vydatný materiál, úplně zdivočí a rozhodnou se vytvořit se svými mrňavými svěřenci tři a půl tuny dekorací, dárečků a secvičit nějaké to divadelní představeníčko pro potěchu rodičů. Nic proti tvoření – pokud se ho nemusím jakýmkoli způsobem zúčastňovat.

Jenže tak to nefunguje a každý rok jsem zahlcená požadavky, různých stupňů bizarnosti, co má dítě do vzdělávacího ústavu přinést. Začalo to celkem nenápadně, když Kuba přišel ze školky s tvrzením, že má pozítří dovalit deset vyfouklých vajec. Moc se mi to nezdálo. Co budou, proboha, dělat s deseti vyfouklými vejci? Druhý den jsem se proto nenápadně otázala učitelky, jestli si omylem dětem nepřečetla položku ze svého seznamu na velký nákup. Ale ne, prý si děti vyfouklá vajíčka nazdobí a vytvoří tak ve třídě překrásně jarně velikonoční atmosféru.

S dítětem v hotelu, aneb hurá, nejsme tu nejdivnější

Miluji baby friendly hotely. Jsou to totiž jediná místa, kde mohu pobývat se svým těžko zvladatelným potomkem, a i když si při večeři převrhne do klína multivitamínový džus, udělá si pod stolem bunkr, ze kterého ostřeluje další spolustolující, nebo si uplácá z karbanátků sněhuláka, můžu zůstat v klidu, protože je naprosto jisté, že v místnosti bude minimálně pět, šest ještě nevychovanějších a divnějších smráďat. A to je mnohem lepší pocit, než když si dáte dva Neuroly s dvojkou bílého.

Pro povzbuzení a zlepšení psychické rovnováhy doporučuji rozhodně pobyt s polopenzí, protože například taková večeře v baby friendly hotelu, je prostě nádhera, která musí rozradostnit každého normálního rodiče. Představte si klasické dějiště dramatu: jídelna vyvedená v pastelových barvách, stoly s těžkými ubrusy sahajícími až zemi, teplý bufet, decentní dětský koutek v rohu. Na scéně už je několik rodin s potomky v různém věku. Kuba se ostražitě rozhlíží, v koutku se pere několik spratků a podle všeho se snaží vytrhat si všechny vlasy kvůli jedné ožižlané křupce.

Hračky, kam se podíváš, aneb No limit!

Drazí výrobci hraček, samozřejmě chápu, že musíte také něco jíst a za něco jezdit na dovolenou, ale už jste mě stáli tolik nervů, že dost často přivolávám na vaši hlavu lepru, mor a choleru. Samostatně i v této kombinaci. Je mi líto, ale je to tak.

Kdyby to bylo na Lukášovi a jeho spartánské výchově, hrálo by si naše dítě se třemi oblázky, pěti borovými šiškami a několika klacíky. Můj muž nikdy absolutně nepobral, k čemu jsou dobré všechny ty vysoce edukativní, zběsile barevné, ozvučené a naprosto nepraktické hračky. Já jsem to naopak chápala velmi dobře a podle toho to také u nás doma vypadá. Už v těhotenství jsem ignorovala dobře míněné rady, že mimino dostane darem tolik hraček, že si na ně budeme muset najmout další sklepní kóji, a s zavlhlýma očima se předzásobila předraženými pískadly, chřestidly, mačkadly, natřásadly, šoupadly a dalšími nasíradly.